I.ÚS 1534/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1534/23 ze dne 15. 11. 2023 64/2024 Sb. N 168/121 SbNU 143 Právo na poučení o možnosti uplatnit nárok na náhradu újmy podle zákona o odpovědnosti státu za škodu v případě obětí trestných činů úředních osob   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti F. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Panáčkem, advokátem, se sídlem Sborová 81, Fulnek, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 500/2023-201 ze dne 21. 3. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 114/2022-147 ze dne 27. 7. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 18 C 3/2021-111 ze dne 27. 10. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva vnitra jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 500/2023-201 ze dne 21. 3. 2023, rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 114/2022-147 ze dne 27. 7. 2022 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 18 C 3/2021-111 ze dne 27. 10. 2021 bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 500/2023-201 ze dne 21. 3. 2023, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 114/2022-147 ze dne 27. 7. 2022 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 18 C 3/2021-111 ze dne 27. 10. 2021 se ruší. Odůvodnění I. Podstata ústavní stížnosti 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Posouzení ústavní stížnosti závisí na ústavně konformním řešení dvou právních otázek. Zaprvé, zda povinnost orgánů činných v trestním řízení poučit poškozeného o jeho právech podle § 46 trestního řádu zahrnuje povinnost poučit jej o možnosti domáhat se náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, (dále jen "OdšZ"). Zadruhé, zda může absence takového poučení v trestním řízení založit rozpor státem vznesené námitky promlčení podle § 32 odst. 3 OdšZ s dobrými mravy. II. Okolnosti vzniku újmy 3. Stěžovatele dne 2. 9. 2016 zastavila policejní hlídka. Jeden z policistů při kontrole dokladů stěžovatele fyzicky napadl a poté jej hlídka odvezla na služebnu, kde byl několik hodin neoprávněně zadržován. Proti dvěma policistům bylo následně vedeno společné trestní řízení. Oba byli odsouzeni. 4. Policistu A. D. odsoudil Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 3 To 312/2018-564 ze dne 22. 8. 2018 za přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a za přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku. 5. Policistu L. K. později odsoudil Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 3 To 91/2020-701 ze dne 8. 6. 2020 za přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. 6. Stěžovatel podal již dne 5. 9. 2016 na pracovišti Generální inspekce bezpečnostních sborů trestní oznámení na zasahující policisty. Výslovně zde uvedl, že se jako poškozený připojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu újmy. 7. Trestní soudy dospěly k závěru, že policisté způsobili stěžovateli nemajetkovou újmu spočívající v porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny. Činem A. D. byla dále způsobena nemajetková újma při porušení čl. 7 Listiny a činem L. K. navíc škoda ve výši 1 100 Kč. Trestní soudy však podle § 229 odst. 1 trestního řádu stěžovatele odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních. Konstatovaly totiž, že na jednání policistů je třeba nahlížet jako na jednání při plnění úkolů státu, a za vzniklou újmu tedy odpovídá stát podle OdšZ. III. Uplatnění nároku na náhradu újmy 8. Předmětem řízení před obecnými soudy byl nárok stěžovatele na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem policisty L. K. 9. Samostatnou větev případu tvoří nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem policisty A. D., kterou se však Ústavní soud v tomto řízení nezabývá. 10. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nárok na náhradu újmy způsobené A. D. stěžovatel uplatnil u Ministerstva vnitra dne 28. 11. 2018, tj. do šesti měsíců od vydání pravomocného trestního rozsudku. Ministerstvo mu však náhradu újmy nepřiznalo. Stěžovatel se svým nárokem následně neuspěl ani u obecných soudů. Proti jejich rozhodnutím brojil ústavní stížností, ale Ústavní soud ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. II. ÚS 2219/22 ze dne 11. 10. 2022. Stěžovatel na to reagoval podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. 11. Stěžovatel svůj nárok na náhradu újmy způsobené L. K. uplatnil u ministerstva dne 16. 11. 2020, tj. do šesti měsíců od vydání pravomocného trestního rozsudku. Nedočkal se však reakce, a proto na stát u Obvodního soudu pro Prahu 7 podal žalobu. Vycházel v ní z toho, že promlčecí lhůta začala běžet nejdříve vyhlášením pravomocného rozsudku. 12. Ministerstvo však vzneslo námitku promlčení. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy uvedlo, že šestiměsíční promlčecí lhůta začala běžet dne 2. 9. 2016, kdy se stěžovatel v důsledku policejního zákroku o vzniklé újmě dozvěděl. Nárok se tak promlčel dnem 3. 3. 2017. 13. Stěžovatel se proti tomu ohradil a rozvedl svou argumentaci o počátku běhu promlčecí lhůty. Současně uvedl, že námitka promlčení ze strany státu je v rozporu s dobrými mravy. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/17 ze dne 3. 4. 2018 a uvedl, že měl za to, že žádost o náhradu nemajetkové újmy je možno uplatnit až po skončení trestního řízení s policisty. IV. Obsah napadených rozhodnutí 14. Obvodní soud v napadeném rozsudku stěžovatelovu žalobu zamítl. Konstatoval, že protiprávní jednání policisty bylo nesprávným úředním postupem podle § 13 OdšZ; tuto skutečnost ostatně nerozporoval ani stát. Soud však upozornil, že promlčecí lhůta ve vztahu k uplatněné nemajetkové újmě podle § 32 odst. 3 OdšZ činí šest měsíců a počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Rozhodující je povědomí o nepříznivých důsledcích úředního postupu, nikoli povědomí o tom, že šlo o nesprávný úřední postup. Promlčecí lhůta proto počala běžet 2. 9. 2016 a uplynula 2. 3. 2017, přičemž stěžovatel uplatnil svůj nárok u žalované až 19. 11. 2020. K tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy obvodní soud uvedl, že nesprávný úřední postup v této věci nebyl provázen žádnými dalšími zvláštními okolnostmi, které by tento rozpor zakládaly. 15. Stěžovatel se proti rozsudku obvodního soudu odvolal k Městskému soudu v Praze. Ten však v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž se plně ztotožnil s právní argumentací obvodního soudu. 16. Stěžovatel se následně obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud. Namítal nesprávné právní posouzení věci spočívající v závěru odvolacího soudu, že státem vznesená námitka promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy není v rozporu s dobrými mravy. Zpochybnil tvrzení, že stát se žádným způsobem nepodílel na tom, že stěžovatel své nároky na náhradu nemajetkové újmy uplatnil u soudu opožděně. Uvedl, že nárok uplatnil opožděně, protože stát porušil svou zákonnou poučovací povinnost vyplývající z § 46 trestního řádu, kdy jej měl poučit o všech možnostech žádat o uspokojení nároku nemajetkové újmy způsobené trestným činem. Ačkoli mu bylo v trestním řízení již 5. 9. 2016 přiznáno postavení poškozeného a bylo mu předáno písemné poučení, nikde v něm nebyla zmínka o šestiměsíční promlčecí lhůtě pro uplatnění nároku vůči státu; poučen nebyl ani později. Stěžovatel proto uzavírá, že promlčení jeho nároku zavinil stát, neboť on sám nevěděl, jak má správně postupovat. Současně upozornil, že před obvodním soudem jako důkaz navrhoval trestní spisy, v nichž je obsaženo vadné poučení; rovněž navrhoval doplnit dokazování o své dovolání v druhé větvi případu, kde poukazuje na absenci poučení. 17. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele odmítl. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu stran počátku běhu promlčecí lhůty a námitky promlčení a uvedl, že tvrzení o porušení poučovací povinnosti je novým tvrzením, které podle § 241a odst. 6 občanského soudního řádu nelze uplatnit v dovolacím řízení. V žalobě absentovalo toto v dovolání obsažené skutkové tvrzení, a proto k němu nemohl dovolací soud přihlédnout. V. Obsah ústavní stížnosti 18. Stěžovatel v ústavní stížnosti zaprvé tvrdí, že se šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věty první OdšZ měla počítat až od pravomocného odsouzení policisty za jeho protiprávní akt. Upozorňuje, že v judi