I.ÚS 1647/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1647/22 ze dne 9. 8. 2022 U 8/113 SbNU 245 Posouzení individuálních okolností případu při stanovení druhu a výměry trestu   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. Š., t. č. ve Věznici Opava, zastoupené JUDr. Mgr. Zdeňkem Kopečným, advokátem, sídlem Šemberova 71/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022 č. j. 3 Tdo 42/2022-417, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2021 č. j. 6 To 59/2021-360 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. června 2021 č. j. 53 T 2/2021-320, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za to byla podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatelce současně uložen trest propadnutí věci a podle § 99 odst. 2 písm. b) a odst. 4 trestního zákoníku jí bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky na náhradě majetkové škody částku 167 334 Kč. 3. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. Jde-li o výrok o trestu, proti kterému stěžovatelka směřuje svoji ústavní stížnost, vrchní soud zdůraznil, že zmenšená příčetnost stěžovatelky byla zapříčiněna nadměrnou konzumací alkoholu, přičemž o vlivu alkoholu na svůj organismus měla stěžovatelka jasnou představu, neboť se nadměrné konzumaci alkoholu oddávala dlouhodobě. Tím, že si stav zmenšené příčetnosti přivodila vlivem návykové látky, nebyly splněny podmínky aplikace § 40 trestního zákoníku ani podmínky upuštění od potrestání podle § 47 odst. 1 trestního zákoníku. K námitkám stěžovatelky, že jí měl být uložen trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, vrchní soud poukázal na § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, podle kterého je předpokladem pro uložení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby prohlášení viny, ke kterému však ze strany stěžovatelky nedošlo. Navíc podle vrchního soudu ve věci nebyly shledány žádné okolnosti, které by bylo možno považovat za podklad pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Jednání stěžovatelky bylo intenzivní, plně způsobilé přivodit smrtelný následek a ani následné přivolání lékařské pomoci nebylo okolností natolik mimořádnou, že by mělo odůvodňovat uložení trestu mimořádně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Jde-li o poměry stěžovatelky, vrchní soud uvedl, že stěžovatelka žila s poškozeným ve společné domácnosti, že žádná jiná osoba na ni nebyla nijak odkázána a že degradaci manželského stavu na pozadí nadměrné konzumace alkoholu nelze hodnotit jako poměry odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Ani podmínky aplikace § 58 odst. 1 trestního zákoníku tak v posuzované věci splněny nebyly. Rovněž podle vrchního soudu ve věci nebyly zjištěny ani podmínky pro uložení trestu pod dolní hranicí zákonné trestné sazby ve smyslu § 58 odst. 6 trestního zákoníku, neboť vzhledem k intenzitě a směru útoku stěžovatelky vůči poškozenému hrozil smrtelný následek. V takovém případě uložení trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby nepovažoval vrchní soud za nepřiměřeně přísné, naopak vzhledem k okolnostem případu šlo podle něj o trest přiměřený, odpovídající všem zákonným hlediskům pro ukládání trestu. 4. Dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci neshledal, že by napadená rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu trpěla vadami vytýkanými v dovolání. Poukázal na to, že dovolání stěžovatelky je postaveno na dvou hlavních námitkách. První se týká nesprávně vyhodnocené aplikace § 21 odst. 3 trestního zákoníku a druhá nesprávného posouzení okolností rozhodných pro stanovení výše trestu podle § 58 odst. 2 trestního zákoníku či § 58 odst. 6 trestního zákoníku. K první skupině námitek Nejvyšší soud zdůraznil, že prokazatelně šlo o ukončený pokus, kdy stěžovatelka subjektivně učinila vše pro dokonání zamýšleného trestného činu a usmrcení poškozeného. Tři bodnosečné rány nožem o délce čepele 100 mm do levé poloviny hrudníku poškozeného, kde se v souladu s obecným povědomím nacházejí životně důležité orgány, byly podle Nejvyššího soudu způsobilé přivodit smrt poškozeného. Ze závěrů vyhotoveného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplynulo, že stav poškozeného vyžadoval včasný lékařský zákrok. Byl-li by časový interval od provedení činu do poskytnutí potřebného ošetření zhruba dvojnásobný, než v reálu byl, mohlo dojít k závažnému ohrožení života poškozeného. Nejvyšší soud proto uzavřel, že útok stěžovatelky cíleně směřoval proti životu poškozeného a následné přivolání lékařské pomoci stěžovatelkou bylo podle jeho názoru pouze projevem kolísavé nálady stěžovatelky, což vyplynulo i ze samotného záznamu hovoru s operátorkou záchranné služby, při němž stěžovatelka mimo jiné uváděla, že měla zájem na usmrcení poškozeného. Přivolání lékařské pomoci proto podle Nejvyššího soudu nebylo možno hodnotit jako odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem ve smyslu § 21 odst. 3 trestního zákoníku. 5. Také námitky, že okolnosti případu a poměry stěžovatelky přisvědčovaly možnosti uložit trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 2 či odst. 6 trestního zákoníku a že nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 10 let je pro ni nepřiměřeně přísný, posoudil Nejvyšší soud ve shodě s názorem vrchního soudu jako neopodstatněné a zdůraznil, že jednání obviněné bylo intenzivní, plně způsobilé přivodit smrtelný následek a ani následné přivolání lékařské pomoci není okolností natolik mimořádnou, že by při ukončeném pokusu odůvodňovalo uložení trestu mimořádně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Nadměrná konzumace alkoholu a z ní vyplývající vznik konfliktních situací v partnerském vztahu jsou faktory nestojící objektivně mimo volní sféru jednání osob, které jsou schopny uvědomovat si možné následky chování v takovém stavu. Jednání stěžovatelky vůči poškozenému bylo natolik intenzivní, že poškozenému hrozil smrtelný následek, a v tomto případě uložení trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby adekvátně reflektuje jak subjektivní, tak objektivní okolnosti případu. Trest, který byl obviněné uložen, je zcela přiměřený, odpovídající všem zákonným hlediskům pro ukládání trestu. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na ochranu legitimního očekávání, principu předvídatelnosti soudního rozhodování a práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. V této souvislosti poukazuje na jiné případy (v ústavní stížnosti blíže nespecifikované), v nichž soudy aplikovaly institut mimořádného snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, a má za to, že tak mělo být postupováno i v jejím případě. Zdůrazňuje, že postupovala tak, aby škodlivý následek odvrátila, přesto byla potrestána přísněji než pachatelky v jiných věcech, které poškozeným žádnou pomoc neposkytly. Rozhodujícím soudům vytýká, že se z odůvodnění jejich rozhodnutí nedozvěděla, proč má být potrestána přísněji než jiné pachatelky v obdobných či dokonce