I.ÚS 1653/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1653/17 ze dne 17. 10. 2017 N 192/87 SbNU 175 Rozhodování obecného soudu v rozporu s principy autonomie vůle a smluvní svobody a zásadou pacta sunt servanda   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře - ze dne 17. října 2017 sp. zn. I. ÚS 1653/17 ve věci ústavní stížnosti Dagmar Karlíkové, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 5 C 138/95-1100 ze dne 19. 3. 2015 o vypořádání bezdůvodného obohacení, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 228/2015-1138 ze dne 25. 1. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3206/2016-1197 ze dne 11. 4. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Antonína Malotínského, zastoupeného JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem Mikulandská 4, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 5 C 138/95-1100 ze dne 19. 3. 2015, výroky I a V v částech, kterými byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit 7 660 000 Kč a 33 415,68 Kč, rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 228/2015-1138 ze dne 25. 1. 2016 v části potvrzující výroky I a V rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovatelce a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3206/2016-1197 ze dne 11. 4. 2017, výrokem II v části, jíž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a zásada pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy. II. Tato rozhodnutí se proto v uvedených částech ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka pronajala v roce 1992 vedlejšímu účastníkovi prostory v domě, který vlastnila se svými příbuznými. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že vedlejší účastník nejprve pronajaté prostory na vlastní náklady zrekonstruuje a poté v nich bude provozovat restauraci. Nájem byl sjednaný na dobu 15 let. Strany si ujednaly, že po jeho skončení vedlejší účastník předá rekonstruované prostory stěžovatelce bez náhrady. S ohledem na to se strany rovněž dohodly, že vedlejší účastník nebude v prvních měsících platit nájemné vůbec a poté po dva roky jen v poloviční výši. Vedlejší účastník ovšem rekonstrukci nedokončil a neplatil nájemné, stěžovatelka proto nájemní smlouvu vypověděla. Vedlejší účastník později písemně prohlásil, že nepožaduje náhradu nákladů vynaložených na rekonstrukci, a stěžovatelka písemně prohlásila, že po něm nebude požadovat nezaplacené nájemné. Vedlejší účastník nicméně poté v roce 1995 podal proti stěžovatelce a dalším spoluvlastnicím žalobu, kterou se domáhal náhrady za prostředky, které vynaložil na rekonstrukci jejich domu. Obecné soudy dospěly k závěru, že nájemní smlouva byla neplatná, že stěžovatelka a vedlejší účastník svými prohlášeními neuzavřeli platnou dohodu, a jejich vztah proto vypořádaly jako bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu uložily stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 7 660 000 Kč. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a dále čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny. Poukazuje mimo jiné na to, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s principem přednosti výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. A. Skutečnosti zjištěné obecnými soudy 2. Ze spisu a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka vlastnila spolu s dvěma svými příbuznými dům v Praze, její spoluvlastnický podíl činil dvě třetiny. Dne 27. července 1992 uzavřela stěžovatelka a ostatní spoluvlastníci s vedlejším účastníkem nájemní smlouvu. Podle této smlouvy měl vedlejší účastník nejprve na své náklady provést stavební úpravy pronajatých prostor v domě stěžovatelky a jejích příbuzných. Poté měl v pronajatých prostorech poskytovat restaurační a související služby. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu 15 let. Strany se dohodly, že po skončení nájmu vedlejší účastník předá stěžovatelce rekonstruované prostory bez náhrady, ale současně bude první dva roky platit jen poloviční nájemné. Toto nájemné měl vedlejší účastník začít platit až po zahájení provozu restaurace, nejpozději však od dubna 1993. 3. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999, (dále jen "zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor"), bylo možné místnosti určené k provozování obchodu a služeb pronajímat pouze po předchozím souhlasu národního výboru (později obecního úřadu). Dle § 3 odst. 4 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor byla nájemní smlouva uzavřená bez tohoto souhlasu neplatná. Tento souhlas strany v době uzavření nájemní smlouvy neměly. Souhlas byl vydán až dodatečně dne 29. září 1992. 4. V prvním dodatku k nájemní smlouvě ze dne 10. listopadu 1992 strany potvrdily, že trvají na nájemní smlouvě i po souhlasu obecního úřadu. 5. Vedlejší účastník ovšem nakonec nedokončil stavební úpravy pronajatých prostor a neplatil ani nájemné, proto stěžovatelka nájemní smlouvu vypověděla a později proti němu byla podána žaloba na vyklizení. Mezitím probíhala mezi stranami jednání. 6. Dne 28. února 1995 předal vedlejší účastník stěžovatelce následující prohlášení: "Na základě požadavku [stěžovatelky] prohlašuji, že nepožaduji náhradu nákladů vynaložených na rekonstrukci suterénu a části přízemí [předmětné nemovitosti] s tím, že současně [stěžovatelka] nebude požadovat neuhrazené nájemné [...]. Součástí tohoto prohlášení jsou rovněž náklady, které byly vynaloženy na nákup části movitých věcí, které jsou do současné doby umístěny v suterénu a přízemí [předmětné nemovitosti], neboť beru na vědomí, že tyto věci převezme nový nájemce." V prohlášení se uvádí, že bylo sepsáno dne 18. února 1995. Podpis vedlejšího účastníka na této listině byl ověřen jeho tehdejším advokátem. 7. Další obsah této listiny je však mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem sporný. Stěžovatelka totiž předložila obecným soudům listinu, na níž za prohlášením vedlejšího účastníka následuje její prohlášení: "Přijímám a souhlasím", datované na 28. února 1995, pod kterým je její neověřený podpis. Podle vedlejšího účastníka na listině takové prohlášení nebylo. 8. Téhož dne, tedy 28. února 1995, nicméně stěžovatelka spolu s další spoluvlastnicí podepsala následující prohlášení: "V souvislosti s prohlášením, učiněným [vedlejším účastníkem] dne 18. 2. 1995 prohlašujeme, že se vzdáváme nároků na nezaplacené nájemné [...]". Podpisy stěžovatelky a další spoluvlastnice jsou ověřeny tehdejší advokátkou stěžovatelky. 9. Podle obecných soudů se strany téhož dne dále neformálně dohodly, že se novým nájemcem stane jimi dohodnutá osoba a že bude stažena žaloba na vyklizení proti vedlejšímu účastníkovi. Smlouva s novým nájemcem - společností, za kterou jednal příbuzný vedlejšího účastníka - byla ještě téhož dne skutečně uzavřena a později byla vzata zpět i žaloba na vyklizení podaná proti vedlejšímu účastníkovi. 10. Poté, ještě v roce 1995, vedlejší účastník podal u obecných soudů žalobu proti stěžovatelce a zbylým spoluvlastnicím a domáhal se, aby mu zaplatily 10 750 000 Kč jako náhradu za to, co do jejich domu investoval při rekonstrukci pronajatých prostor. B. Řízení před obecnými soudy 11. Vzhledem k délce celého řízení před obecnými soudy a počtu vydaných rozhodnutí je podle Ústavního soudu dostatečné zde zrekapitulovat jen poslední fázi řízení před obecnými soudy. 12. Obvodní soud pro Prahu 5 dospěl v rozsudku ze dne 11. září 2009 k závěru, že nájemní smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je absolutně neplatná dle § 3 odst. 4 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neboť k uzavření této smlouvy neměly strany předchozí souhlas obecního úřadu dle § 3 odst. 2 tohoto zákona. Vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem proto posoudil jako bezdůvodné obohacení. Stěžovatelka a další spoluvlastnice získaly dle obvodního soudu zhodnocením jejich domu majetkový prospěch ve výši 8 980 000 Kč. Vedlejší účastník naproti tomu žádný prospěch nezískal, neboť pouze rekonstruoval prostory v domě a nezačal je užívat k podnikání. Vedlejšímu účastníkovi proto přiznal 8 980 000 Kč. 13. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2010 rozsudek obvodního soudu změnil a žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Městský soud se ztotožnil se závěrem, že nájemní smlouva je absolutně neplatná. Písemné prohlášení vedlejšího účastníka, že nežádá náhradu nákladů vynaložených na rekonstrukci pronajatých prostor, a písemné prohlášení stěžovatelky, že nebude požadovat neuhr