Ústavní soud I.ÚS 1660/23 – Zpráva pro oddlužení

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

Krajský soud napadeným usnesením zjistil úpadek dlužníka J. S. a povolil řešení dlužníkova úpadku oddlužením. Stěžovatelka proti tomu brojila odvoláním u vrchního soudu, neboť dlužník měl být veden nepoctivým záměrem, čímž měla být dotčena její práva. Vrchní soud však její odvolání odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka se proto ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozporuje vhodnost povolení oddlužení, neboť dlužník je dle jejího tvrzení veden nepoctivým záměrem, a uvádí, že byla povolením oddlužení znevýhodněna, neboť se nemůže jakkoliv uspokojit z majetku, který by byl jinak postižitelný v exekuci.

Ústavní soud před věcným projednáním ústavní stížnosti zkoumá, zda jsou splněny procesní podmínky řízení. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3.2014 zdůraznil, že v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se zrcadlí zásada subsidiarity ústavní stížnosti a s ní spojená zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je proto možné podat až jako krajní prostředek ochrany práva, kdy již případná protiústavnost není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky před jinými, typicky bližšími a specializovanějšími, orgány veřejné moci, které jsou stěžovatelům k dispozici. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by byly předtím vyčerpány všechny možnosti nápravy, mohl by tím narušit zásadu dělby moci.

Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu o povolení oddlužení podle § 395 a n. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "IZ"). Proti tomuto rozhodnutí přitom není podle § 397 odst. 1 in fine IZ přípustné odvolání. Rozhodnutí o povolení oddlužení je totiž toliko procesním "mezistupněm" ve vztahu k rozhodnutí o schválení oddlužení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1427/11 ze dne 15. 9. 2011). Teprve rozhodnutím o schválení oddlužení dochází k zahájení samotného procesu oddlužení.

Po povolení oddlužení stěžovatelka, jakož i ostatní věřitelé, mohou podle § 403 odst. 2 IZ namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Podle § 398a odst. 4 IZ mohou rovněž podat námitky proti zprávě o přezkumu a zprávě pro oddlužení, o kterých soud rozhodne samostatným usnesením nebo nejpozději v rozhodnutí o schválení, nebo neschválení oddlužení. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení se přitom věřitelé mohou za stanovených podmínek odvolat.

Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je proto nutno vzít v úvahu zákonnou úpravu insolvenčního řízení jako celku. U rozhodnutí, kterým nedochází ke skončení řízení, je v tomto ohledu určující, zda se ten, kdo tvrdí, že bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, může účinně domáhat jejich ochrany v dalších fázích tohoto řízení. Pakliže tomu tak je, je třeba přezkum takovéhoto rozhodnutí považovat za předčasný (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1598/21 ze dne 28. 7. 2021).

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejích práv v insolvenčním řízení připouští. Ústavní stížnost je proto nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a proto ji soudce zpravodaj odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.