I.ÚS 1694/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1694/17 ze dne 19. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavních stížnostech stěžovatele G. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 4 Pzo 15/2016-103, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2016 č. j. 4 To 295/2015-1328, rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. června 2015 č. j. 1 T 123/2014-1160 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2017 č. j. 5 Tdo 1364/2016-144, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci 1. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále "okresní soud") ze dne 16. 6. 2015 byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a při veřejné dražbě podle ust. § 256 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle ust. § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že jako vedoucí investičního oddělení Městského úřadu Krnov v roce 2013 zjednal jednomu z podnikatelů přednost na úkor jiných dodavatelů, přičemž tento podnikatel měl vyhrát veřejné zakázky z důvodu velmi nízké nabídkové ceny, která však byla posléze bez nové soutěže či schvalovacího procesu navyšována o údajně nutné vícepráce. Za to okresní soud stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti na dobu tří let. 2. Rozsudkem ze dne 4. 5. 2016 Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu zrušil pro chyby v psaní, které nebylo možné napravit opravným usnesením; a nově rozhodl tak, že výroky o vině a trestu zůstaly beze změn. 3. Z odůvodnění obou rozsudků vyplývá, že jedním ze stěžejních důkazů, na základě kterých dospěly obecné soudy k závěru o vině stěžovatele, byly záznamy telefonních hovorů pořízené ze strany orgánů činných v trestním řízení na základě příkazu sp. zn. 0 Nt 434/2013 ze dne 28. 3. 2013, kterým byl nařízen mimo jiné odposlech a záznam telekomunikačního provozu (dále jen "odposlech") mobilních telefonů s uživatelskými čísly stěžovatele na období od 29. 3. 2013 do 28. 7. 2013. Tento příkaz byl soudcem okresního soudu vydán na návrh státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jemuž předcházela žádost policie o vydání příkazu k odposlechu ze dne 27. 3. 2013. Dle této žádosti zahájila policie dne 26. 3. 2013 úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci veřejné osoby dle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 písm. a) a f) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit stěžovatel spolu s dalším podezřelým. Cílem odposlechu bylo dle policie získat informace o způsobu páchání trestné činnosti, objasnit skutečnou hodnotu víceprací, zjistit další případné osoby podílející se na trestné činnosti a opatřit dostatek důkazů k jejich usvědčení, jakož i naplánovat a provést patřičné úkony k zajištění důkazů, příp. k přistižení podezřelých přímo při páchání trestné činnosti. Jinými zákonnými prostředky přitom dle názoru policie nebylo možné výše uvedené zjistit či opatřit, či jen velmi složitě, náročně a pravděpodobně ne v dostatečné míře. V návrhu státní zástupkyně se pak uvádí, že zejména z listinných materiálů (tj. spisu PČR OHK Bruntál KRPT 212787/TČ-2012-070181 a žádosti policie o vydání příkazu k odposlechu a záznamu) vyplývá konkrétní podezření, že došlo ke spáchání výše uvedeného zločinu, přičemž dotčený podnikatel s podezřelými pravděpodobně komunikuje prostřednictvím mobilních telefonů, aby se domluvili na postupu při prosazení navýšení ceny díla; lze tedy důvodně předpokládat, že postupem dle § 88 trestního řádu budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení. Sledovaného účelu nebylo podle státní zástupkyně možno dosáhnout jinak, neboť jen uvedeným postupem lze získat přehled o kontaktech a neveřejných dohodách mezi podezřelými a dotčeným podnikatelem; v případě, že by byly podezřelé osoby kontaktovány policejním orgánem, hrozilo by ukončení jednání a odstranění důkazů, tedy i zmaření účelu trestního řízení. Státní zástupkyně poukázala také na to, že trestní řízení je vedeno pro trestný čin jmenovaný v ustanovení § 88 odst. 1 trestního řádu, u něhož trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby až deset let, a že prověřovaná trestná činnost úzce souvisí s výběrovými řízeními, přičemž i trestné činy dle § 256 a § 257 trestního zákoníku jsou jmenovány v ustanovení § 88 odst. 1 trestního řádu. Po přezkoumání přiloženého materiálu, včetně listinných materiálů přiložených k návrhu státní zástupkyně, dospěl soudce okresního soudu k závěru, že tento návrh je důvodný, a vydal příkaz k odposlechu. V příkazu se uvádí, že z dosud provedených úkonů přípravného řízení vyplývá, že mohlo dojít ke spáchání uvedeného zločinu, kterého se mohl dopustit stěžovatel spolu s dalším podezřelým. Odposlechem mobilních telefonů by mohly být zjištěny další skutečnosti významné pro objasnění této trestné činnosti, přičemž je nutno poukázat na to, že jde o rozsáhlou trestnou činnost, které se podezřelí mají dopouštět po delší dobu, a lze předpokládat, že v ní budou pokračovat. S ohledem na charakter trestné činnosti nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak než shora uvedeným postupem. Příkaz byl proto vydán jako neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu. 4. Poté, co byl stěžovatel jako uživatel odposlouchávané stanice dne 29. 8. 2016 informován o vydání uvedeného příkazu, podal dne 16. 9. 2016 návrh na přezkoumání jeho zákonnosti podle § 314l odst. 1 trestního řádu, kterým žádal, aby Nejvyšší soud rozhodl, že tímto příkazem byl porušen zákon. Namítal zejména, že v příkazu nebyly uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, jež by odposlech jeho mobilních telefonů odůvodňovaly. Je v něm popsáno pouze jednání, z něhož byl podezřelý, a dále skutečnost, že podezření vyplývá zejména z listinných materiálů přiložených k návrhu na nařízení odposlechu, které však nebyly nijak specifikovány. Podle stěžovatele nestačilo pouze vyslovit podezření, že se konkrétní trestná činnost stala, ale bylo nezbytné dát do souvislosti podezření, že k této konkrétní trestné činnosti má sledovaná osoba konkrétní vztah. Stěžovatel tak byl přesvědčen, že v jeho případě zcela selhala soudní kontrola zásahu do základních lidských práv a svobod [viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU 83), sp. zn. II. ÚS 93/04 ze dne 27. 5. 2004 (N 75/33 SbNU 239), sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 88/45 SbNU 291), sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489), sp. zn. II. ÚS 2806/08 ze dne 27. 1. 2010 (N 15/56 SbNU 143). Odposlechy považoval za nezákonné i proto, že žádost o jejich nařízení podal policejní komisař, který byl podle něj podjatý, neboť do předmětného trestního řízení zasahoval mimo rámec trestního řádu, neboť se dopustil tzv. policejní provokace. 5. Napadeným usnesením ze dne 8. 11. 2016, které bylo stěžovateli doručeno dne 5. 4. 2017, rozhodl Nejvyšší soud tak, že příkazem k odposlechu vydaným okresním soudem dne 28. 3. 2013 nebyl porušen zákon. Dospěl přitom k závěru, že v posuzovaném příkazu jsou obsaženy konkrétní skutkové okolnosti, na základě kterých byl vydán, je v něm dostatečně odůvodněna doba jeho trvání i důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Při hodnocení těchto skutečností nelze pominout fakt, že trestní řízení bylo na počátku, takže nebylo k dispozici mnoho konkrétních okolností a důkazů, které by mohl okresní soud ve svém rozhodnutí citovat a rozebrat, jak požadoval stěžovatel. Důvodný předpoklad pro získání těchto důkazů ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. řádu soud v napadeném rozhodnutí uvedl, byť lze stěžovateli přisvědčit v názoru, že odůvodnění příkazu mohlo být podrobnější. Nicméně dle Nejvyššího soudu byly všechny zákonem požadované náležitosti v napadeném příkazu obsaženy, okresní soud zákonu odpovídajícím způsobem objasnil, proč daný příkaz k odposlechu vydal, a vysvětlil i důvody nezbytnosti zásahu do soukromí stěžovatele. Pokud jde o námitku podjatosti policejního komisaře, který podal žádost o vydání předmětného příkazu, Nejvyšší soud konstatoval, že tato námitka je v dané fázi řízení zcela irelevantní, neboť nebyla uplatněna v příslušném stadiu trestního stíhání, tedy předtím, než bylo skončeno přípravné řízení jako období, ve kterém byl policejní orgán ve věci činný. Proto je třeba námitku podjatosti policejního orgánu uplatněnou až v návrhu na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu, tedy až po pra