I.ÚS 1696/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1696/22 ze dne 9. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Kremera, zastoupeného JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Květnici 713/7, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2022 č. j. 26 Cdo 2171/2021-508 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2021 č. j. 6 Cmo 223/2019-424, ve znění opravného usnesení ze dne 24. května 2021 č. j. 6 Cmo 223/2019-451, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Bytového družstva X, a Jitky Kremerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a dále v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou (původně u Obvodního soudu pro Prahu 5) dne 21. 12. 2012 se vedlejší účastník jako žalobce (dále též jen "bytové družstvo" či "družstvo") domáhal vyklizení bytu č. X o velikosti 3+1, nacházejícího se v 1. nadzemním podlaží domu č. p. X1 v P. (dále též jen "předmětný byt" či "byt"). Žalobu odůvodnil (zejména) tím, že stěžovatel a vedlejší účastnice, jako žalovaní, nejsou členy družstva, byt užívají bez právního důvodu. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 4. 6. 2019 č. j. 71 Cm 226/2014-377 žalobu zamítl (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud posoudil vznik členství MUDr. Kindla v družstvu podle § 227 odst. 2 písm. b) a § 223 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), a dovodil, že MUDr. Kindl zaplatil základní, další a mimořádný členský vklad, dále dovodil, že byl přijat představenstvem družstva za člena na základě písemné přihlášky na jednání konaném dne 19. 5. 2005 s tím, že bylo postupováno podle části II., článku 6 odst. 3 stanov družstva datovaných dnem 28. 4. 2005, podle něhož o vzniku členství rozhoduje představenstvo. MUDr. Kindlovi tak vzniklo členství v družstvu. Městský soud nepovažoval za podstatné, zda MUDr. Kindl realizoval členská práva a povinnosti v družstvu, včetně užívání předmětného bytu, s tím, že jeho neužívání bylo pochopitelné i proto, že byt byl obsazen přiděleným nájemcem Louckým až do jeho smrti v roce 2010. Členství MUDr. Kindla v družstvu tak podle městského soudu nelze zpochybnit. Dne 24. 5. 2012 byla mezi MUDr. Kindlem jako převodcem a stěžovatelem jako nabyvatelem uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností, jejímž předmětem byl předmětný byt, což bylo vedlejšímu účastníkovi písemně oznámeno. Jelikož tato dohoda byla uzavřena platně a zákonem předpokládané podmínky ve vztahu k družstvu byly splněny, soud žalobě na vyklizení bytu nevyhověl. 4. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve znění opravného usnesení ve výroku I. změnil "jen tak, že stěžovatel je povinen byt č. 1, 3+1 s příslušenstvím, umístěný v 1. nadzemním podlaží domu č. p. X1, P.", vyklidit a vyklizený předat vedlejšímu účastníkovi, a to do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, jinak výrok I. ve vztahu k vedlejší účastnici potvrdil (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud vyšel ze zjištění, že členem družstva se mohl originárně stát pouze oprávněný nájemce bytu ve specifikovaných domech [jak je sjednáno v článku 6 (nazvanému vznik členství) odst. 1 stanov], kterým ale MUDr. Kindl ke dni přijetí přihlášky do družstva nebyl, protože předmětný byt užívala nebo mohla užívat jiná osoba, včetně pana Louckého. MUDr. Kindl nikdy nebyl ani nájemcem jiného bytu v těchto domech. Podle vrchního soudu pro výklad, že se členem družstva (žalobce) může stát na základě podané přihlášky i osoba, jež není nájemcem bytu v domě, není nikde ve stanovách opory. Vrchní soud dále dovodil, že článek 26 odst. 3 stanov je třeba vyložit tak, že představenstvo rozhoduje o vzniku členství v případech podle článku 6 odst. 1 a 2 stanov a v případech derivativního nabytí členství [přičemž o odvoláních proti zamítavému rozhodnutí rozhoduje členská schůze podle článku 17 odst. 1 písm. h) stanov], zatímco v případě originárního vzniku (včetně případu, kdy se někdo stane nájemcem až po vzniku družstva a po podpisu kupní smlouvy ve smyslu čl. 6 odst. 2 stanov), tak rozhoduje členská schůze. I kdyby bylo možné tento článek vyložit tak, že zde existuje rozpor v ujednáních o tom, kdo rozhoduje o vzniku členství - zda představenstvo nebo členská schůze - pak by šlo o částečnou neplatnost a uplatnila by se úprava zákonná, a rozhodovalo by představenstvo (§ 239 odst. 5 a § 243 odst. 1 obchodního zákoníku). Pro posouzení věci to ale podle vrchního soudu není podstatné, protože podmínky originárního vzniku členství vyžadují postavení oprávněného nájemce bytu, jímž však MUDr. Kindl nebyl a členem družstva se tudíž nestal. Nestal-li se MUDr. Kindl členem družstva platně, nemohl ani platně na stěžovatele a vedlejší účastnici převést členská práva a povinnosti (která nikdy nebyla jeho majetkem), s nimiž bylo spojeno právo na užívání předmětného bytu. Vrchní soud uzavřel, že užívá-li stěžovatel předmětný byt (neboť, jak doznává, jej má k dispozici) neoprávněně, poněvadž nemá žádný zjištěný nebo tvrzený titul pro jeho užívání, a družstvo jako vlastník domu, kde se předmětný byt nachází, se domáhá jeho vyklizení, resp. toho, aby byl stěžovatel vyloučen z jeho užívání [§ 1012 ve spojení s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")], je žaloba podána vůči stěžovateli důvodně. Vrchní soud proto odvolání (žalobě) vyhověl s tím, že provedl doplnění specifikace bytu o katastrální území, v němž se nachází. Stěžovatel je tedy povinen vyklidit a vyklizený předmětný byt předat vedlejšímu účastníkovi, neboť jej užívá neoprávněně. V poměru mezi vedlejším účastníkem a vedlejší účastnicí však vrchní soud odvolání důvodným neshledal, neboť pro rozhodnutí o této vlastnické žalobě je určující stav v době vyhlášení rozsudku [§ 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.)], a bylo-li zjištěno, že vedlejší účastnice předmětný byt neužívá (a nemá tam ani své věci), není žaloba vůči ní podána důvodně [§ 1012 ve spojení s § 3028 odst. 2 občanského zákoníku]. 5. Proti měnícímu výroku rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud poukázal na to, že otázka výkladu stanov nečiní dovolání přípustným. Vrchní soud při výkladu stanov postupoval v souladu s § 266 odst. 2 obchodního zákoníku, jakož i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2019 sp. zn. 27 Cdo 5749/2017 či ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 25 Cdo 693/2020, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. 27 Cdo 4220/2019 a ze dne 23. 8. 2018 sp. zn. 27 Cdo 3759/2017), a od zde rozvedených závěrů se vrchní soud neodchýlil. Nesouhlasí-li stěžovatel s hodnocením provedeného dokazování, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze dovoláním úspěšně napadnout [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 191/96 (N 1/7 SbNU 3), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodal, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, své právní závěry vrchní soud pečlivě odůvodnil. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem vrchního soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, když vrchní soud při výkladu stanov bytového družstva nepostupoval podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. Vrchní soud rozhodoval na základě skutečností, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo. Mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy tak lze spatřovat extrémní rozpor, jde-li o nesprávný závěr, že podmínkou vzniku členství podle stanov bytového družstva je postavení oprávněného nájemce bytu vycházející z čl. 6 stanov. Podle vrchního soudu nelze ve stanovách nalézt oporu pro výklad, že členem bytového