I.ÚS 1775/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1775/21 ze dne 14. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ústavních stížnostech 1. D. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 56/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021 č. j. 6 Tdo 360/2020-36 321 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 č. j. 6 To 64/2018-34 994, a 2. T. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 24/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021 č. j. 6 Tdo 360/2020-36 321, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 č. j. 6 To 64/2018-34 994 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 4 T 21/2013, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Spojení věcí 1. Usnesením Ústavního soudu č. j. I. ÚS 1775/21-110 bylo rozhodnuto, že se ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1775/21 a IV. ÚS 1810/21 spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 1775/21. II. Rekapitulace napadeného rozhodování soudů 2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 4 T 21/2013 (jehož zrušení navrhuje pouze stěžovatel T. M.) byl stěžovatel D. R. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a stěžovatel T. M. byl uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 21 odst. 1, § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a, b), c), odst. 4 trestního zákoníku a pokusu zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen v celém rozsahu a stěžovatelé byli nově uznáni vinnými ze spáchání pokusu zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 21 odst. 1, § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a, b), c), odst. 4 trestního zákoníku a pokusu zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku. D. R. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu v celkové výši 10 milionů Kč, trestu propadnutí věci a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce a zaměstnání ve výkonných orgánech veřejné správy a územní samosprávy včetně funkcí a zaměstnání v Regionálních radách Regionálních operačních programů na dobu sedmi let a T. M. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu v celkové výši 500 000 Kč a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev nebo jejich zastupování na základě zplnomocnění na dobu dvou let. Stěžovatel D. R. navrhuje, aby Ústavní soud zrušil výrok II. rozsudku Vrchního soudu v Praze, stěžovatel T. M. navrhuje zrušení celého tohoto rozsudku. Oba stěžovatelé dále navrhují zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání. 3. Stěžovatel T. M. rovněž navrhuje, aby Ústavní soud "ve smyslu čl. 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu...odložil, resp. přerušil výkon trestu odnětí svobody...". Jelikož Ústavní soud nemá pravomoc rozhodnout o odkladu či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, posoudil tuto žádost stěžovatele jako žádost o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Namítané porušení základních práv 4. Podle stěžovatele D. R. došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11, čl. 12 odst. 1, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 5 odst. 1 a 5, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. b), c), d), čl. 7 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 5. Podle stěžovatele T. M. došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy. IV. Námitky stěžovatelů a) Námitky stěžovatele D. R. 6. Stěžovatel D. R. uvádí, že trestní řízení, které bylo proti němu vedeno, mělo významný politický rozměr, což dovozuje ze svých předchozích politických aktivit zahrnujících i výkon politických funkcí. Tvrdí, že finanční prostředky nalezené ve sklepním prostoru domu spoluobžalovaných manželů K. mohly být určeny na financování kampaně České strany sociálně demokratické, přičemž postupem nalézacího soudu mu byla upřena možnost toto své tvrzení doložit dalšími důkazy. Trestní řízení podle něj mělo též charakter mediálního procesu, což spojuje primárně s vystupováním státní zástupkyně JUDr. Lenky Bradáčové a obrazem, který o něm byl vytvořen v mediálním prostoru. Má za to, že orgány činné v trestním řízení od začátku pracovaly pouze s jedinou vyšetřovací verzí, podle které se podílel na nezákonném ovlivňování veřejných zakázek zadávaných Středočeským krajem a v krabici od vína vědomě přebral finanční prostředky v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu. V této souvislosti uvádí, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že byl seznámen s obsahem krabice od vína. 7. Stěžovatel dále namítá, že v přípravném řízení byl při vydávání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu činný soud, který nebyl místně příslušný, tudíž jím vydané příkazy jsou nezákonné a porušují právo dotčených osob na zákonného soudce. Trestná činnost podle něj měla být páchána na území Středočeského kraje, resp. hlavního města Prahy a nebylo objasněno, proč Nejvyšší státní zastupitelství postoupilo věc Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem. Brojí proti důvodům, pro které byly v jeho případě povoleny odposlechy a sledování osob a věcí, a údaje, jež státní zástupce uváděl ve svých návrzích, označuje jako nepravdivé a nepodložené. Z toho dovozuje, že připuštěním výstupů odposlechů a sledování jako důkazu v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Upozorňuje na skutečnost, že v trestním spisu absentuje identifikace konkrétních informací, na jejichž základě bylo konáno trestní řízení. 8. Porušení svého práva na nezávislého a nestranného soudce spatřuje stěžovatel v tom, že se na rozhodování v jeho věci podíleli soudci a přísedící, které sám považuje za vyloučené. Ve vztahu k těmto jednotlivým soudcům a přísedícím uvádí sérii okolností, které podle jeho názoru prokazují jejich podjatost. Zvláštní pozornost přitom věnuje výrokům prezidenta republiky a dalších představitelů výkonné moci k jeho případu, které považuje za nepřípustné ovlivňování nezávislých soudů. V rámci této své argumentace odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012 (č. 42856/06) a na řadu nálezů Ústavního soudu. Z uvedeného dovozuje, že v České republice vůbec nebylo možné vést trestní řízení v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť všichni soudci byli potenciálně podjatí, tudíž od jeho trestního stíhání mělo být upuštěno. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 7/09. Upozorňuje dále na mediální vystoupení soudců senátu 6 Tdo Nejvyššího soudu po vyhlášení rozsudku vydaného v jeho trestní věci na základě stížnosti pro porušení zákona, jež podle jeho názoru vzbuzují pochybnost o jejich nestrannosti. Odkazuje na rozsudek ESLP ve věci Mancel and Branquart proti Francii ze dne 24. 6. 2010 (č. 22349/06) a hovoří o důvodné pochybnosti o nestrannosti soudců Nejvyššího soudu, kteří v jeho trestní věci rozhodovali o dovolání nejvyššího státního zástupce. Důvody pro vyloučení soudců jsou podle jeho přesvědčení dány též tím, že JUDr. Radek Doležel v jeho trestní věci nejprve vystupoval jako státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a následně se stal soudcem Nejvyššího soudu. Z toho dovozuje důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců ve vztahu k současnému kolegovi JUDr. Doleželovi. 9. Stěžovatel dále uvádí, že byl opakovaně spoutaný eskortován před objektivy médií, čímž byla zasažena řada jeho ústavně zaručených práv. Toto jednání vnímal jako ponižující zacházení a citelný zásah do své osobní důstojnosti. Připomíná, že z nálezů sp. zn. I. ÚS 2208/13 a I. ÚS 2665/13 vyplývá, že jeho vazba byla v období, kdy byl eskortován v poutech k hlavnímu líčení u