I.ÚS 195/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 195/18 ze dne 20. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Lenky Angelisové, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 4 - Modřany, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 28 Cdo 447/2017-337, výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2015 č. j. 72 Co 462/2014-217 a výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. dubna 2014 č. j. 11 C 26/2011-158, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a 1) Stavebního bytového družstva Praha, sídlem Střížkovská 1/29a, Praha 8 - Střížkov, a 2) Petra Angelise, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 1. 2018, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 4. 2014 č. j. 11 C 26/2011-158 byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka 1) v části, ve které se po stěžovatelce domáhal zaplacení částky 1 191 826,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 499 500 Kč za dobu od 22. 4. 2010 do 23. 9. 2010 a z částky 1 191 826,90 Kč za dobu od 24. 9. 2010 do zaplacení (výrok I.). Současně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) částku 307 673,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 24. 9. 2010 do zaplacení (výrok III.). Obdobně rozhodl obvodní soud o této žalobě v části, ve které se vedlejší účastník 1) domáhal zaplacení stejné částky ze stejného důvodu po vedlejším účastníkovi 2), bratru stěžovatelky (výroky II. a IV.). Vedlejšímu účastníkovi 1) byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 57 030 Kč (výrok V.); ve vztahu mezi vedlejšími účastníky nebyla náhrada nákladů řízení přiznána žádnému z nich (výrok VI.). 3. Uvedený rozsudek byl ve výrocích I. a II. potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 1. 2015 č. j. 72 Co 462/2014-217 (výrok I.) Ve výroku III. byl rozsudek obvodního soudu částečně změněn tak, že co do úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 307 673,19 Kč od 24. 9. 2010 do 27. 1. 2011 se žaloba zamítá; jinak byl tento výrok rovněž potvrzen (výrok III.). Ve výroku V. byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 61 320 Kč (výrok IV.). Vedlejšímu účastníkovi 1) byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 26 750 Kč (výrok V.); ve vztahu mezi vedlejšími účastníky nebyla náhrada nákladů odvolacího řízení přiznána žádnému z nich (výrok VI.). 4. Důvodem, pro který se vedlejší účastník 1) domáhal po stěžovatelce i vedlejším účastníkovi 2) (po každém z nich samostatně) zaplacení částky 1 499 500 Kč s příslušenstvím, spočíval v tom, že se měli bezdůvodně obohatit na jeho úkor. Dne 21. 4. 2010 totiž dostali od své matky, která zemřela dne 5. 5. 2010, do podílového spoluvlastnictví (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) bytovou jednotku nacházející se v domě v P., kterou jejich matka zakoupila dne 14. 4. 2009 za částku 2 999 000 Kč z prostředků neoprávněně odčerpaných z bankovních účtů, jež jako zaměstnankyně vedlejšího účastníka spravovala. 5. Obecné soudy dospěly k závěru, že na straně stěžovatelky a vedlejšího účastníka 2) nedošlo k bezdůvodnému obohacení podle § 451 odst. 2 a § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Předmětná bytová jednotka nepředstavovala majetek, jenž by původně vlastnicky náležel vedlejšímu účastníkovi 1). Matka stěžovatelky jej zakoupila od subjektu odlišného, a to za použití prostředků odčerpaných z bankovních účtů v žalobě uvedených společenství vlastníků jednotek. Nešlo tedy o finanční prostředky náležející vedlejšímu účastníkovi 1). Z jeho strany byly tyto prostředky pouze spravovány, v důsledku čehož jejich použití nezakládá bezdůvodné obohacení na úkor vedlejšího účastníka 1). Zároveň platí, že jediným subjektem, u něhož lze za dané situace uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení, a to na úkor skutečných majitelů spravovaných prostředků, byla matka stěžovatelky, která předmětné finanční prostředky nejen sama čerpala, ale následně je investovala na nákup předmětného bytu do svého výlučného vlastnictví. 6. Vedlejší účastník 1) měl podle obecných soudů pohledávku vůči matce stěžovatelky z titulu náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s jeho povinností k náhradě škody jednotlivým společenstvím vlastníků jednotek podle § 420 občanského zákoníku. Městský soud nadto uznal, že odpovědnost matky stěžovatelky bylo možné posoudit s odkazem na § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Protože matka stěžovatelky způsobila úmyslně škodu svému zaměstnavateli, pro její výši podle § 257 odst. 2 věty druhé zákoníku práce neplatí zákonem stanovené limity výše náhrady škody. Právo vedlejšího účastníka 1) na její náhradu podle § 328 odst. 2 zákoníku práce smrtí matky stěžovatelky nezaniklo. 7. Obecné soudy tak na danou věc použily § 470 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, podle něhož za dluhy zůstavitele, které nezanikají jeho smrtí, dědic odpovídá pro viribus hereditas jen do výše ceny nabytého dědictví. Připadá-li přitom dědictví více dědicům, má každý z nich za povinnost uhradit tyto dluhy podle poměru svého dědického podílu k ceně celého dědictví a do výše této ceny. Obvodní soud podle městského soudu postupoval správně, pokud s odkazem na zmíněnou hmotněprávní úpravu odpovědnosti stěžovatelky a vedlejšího účastníka 2) jakožto dědiců dospěl k závěru o povinnosti každého z nich k úhradě částky 307 673,19 Kč, jež odpovídá výši jejich dědického podílu nabytého po jejich matce. Jejich námitka promlčení nebyla shledána důvodnou. Možnost zahrnout do aktiv dědictví i bytovou jednotku v Praze - Letňanech městský soud odmítl s tím, že by tak bylo možné učinit pouze v případě, pokud by se vedlejší účastník 1) odpůrčí žalobou domohl neúčinnosti darovací smlouvy. Ten však v zákonem stanovené lhůtě žádnou takovouto žalobu nepodal. 8. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017 č. j. 28 Cdo 447/2017-337 byl k dovolání vedlejšího účastníka 1) zrušen rozsudek městského soudu ve výrocích I., III., IV. a V. a rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II., V. a VI. a věc byla v daném rozsahu vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Obvodní soud bude v dalším řízení povinen uvážit, zdali se stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi 2) nedostalo na úkor společenství vlastníků jednotek majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů (což předpokládá zejména nedostatek dobré víry na straně nabyvatelů vzpomínaných majetkových hodnot). V případě kladné odpovědi pak bude muset posoudit použitelnost § 454 občanského zákoníku k odčerpání těchto aktiv stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi 2) coby eventuálním obohaceným ve prospěch vedlejšího účastníka 1), jenž úbytek financí, od něhož se ve svém důsledku odvíjí nabytí bytové jednotky stěžovatelkou a vedlejším účastníkem 2), majitelům účtů kompenzoval. 9. Dovolání proti rozsudku městského soudu podala také stěžovatelka. Dovolací soud nicméně konstatoval, že v něm zcela rezignovala na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, v důsledku čehož její návrh trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat. Podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu proto její dovolání odmítl. III. Argumentace stěžovatelky 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na obsah svého dovolání, v němž mimo jiné uvedla, že řízení bylo ztíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 2 písm. a) a b), neboť v řízení nebyly splněny tzv. negativní podmínky řízení - neexistence litispendence a následně neexistence překážky věci rozsouzené. Tyto vady řízení měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka má za to, že předmět řízení před obecnými soudy je již vyčerpán. Výše jejich dědického podílu byla již přesažena nejméně v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 13 C 105/2011, v němž byla stěžovatelce i vedlejšímu účastníkovi 2) uložena povinnost solidárně uhradit vedlejšímu účastníkovi 1) částku 800 000 Kč s příslušenstvím na základě totožného titulu a totožných skutkových tvrzení. Tato částka již byla i exekučně vymožena. 11. Pokud jde o odmítnutí dovolání, stěžovatelka v dovolání přesně popsala, z jakého důvodu rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí s ohledem na překážku litispendence a překážku věci roz