I.ÚS 2223/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2223/25 ze dne 25. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, právně zastoupeného Mgr. Simonou Hinkelmannovou, advokátkou se sídlem Slovanská 275/16, Šumperk, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2025 č. j. 8 To 40/2025-97 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 5. března 2025 č. j. 33 Nt 106/2024-77, spojené s návrhem na zrušení § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro rozpor s ústavním pořádkem zrušil § 278 odst. 1 trestního řádu. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 9 T 5/2018. V označeném trestním řízení byl rozsudkem ze dne 31. 10. 2018 č. j. 9 T 5/2018-1833 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. 7 To 1/2019 odsouzen pro zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku (bod 1), přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (bod 2), jakož i přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku (bod 3) k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15,5 let a trestu propadnutí věci. 3. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel podal proti výše uvedenému rozsudku vrchního soudu, jímž byl pravomocně uznán vinným, dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 11 Tdo 718/2019-2149 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Proti rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 23. 7. 2020 sp. zn. III. ÚS 47/20 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. 4. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení z toho důvodu, že neshledal splnění podmínek pro obnovu dle § 278 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud uvedl, že za nový důkaz je možno považovat především předložený znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví otorinolaryngologie, v němž znalec učinil závěr, že pokud nebyl při soudních jednáních k dispozici přepis mluvené řeči v reálném čase, nemohl odsouzený plnohodnotně porozumět všemu, co bylo řečeno, a toto chápat. Tímto důkazem je tak namítáno porušení práva obžalovaného na soudní ochranu, na tlumočníka a na obhajobu v původním řízení, a je tedy napadána zákonnost původního rozhodnutí. Taková vada se však dle soudu prvního stupně v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení neposuzuje. Na její řešení jsou určena jiná řízení, konkrétně řízení odvolací a dovolací, rovněž i řízení o ústavní stížnosti, avšak všechna tato řízení již v původní věci proběhla a námitka, která je podstatou podaného návrhu, v nich již byla opakovaně posuzována. S ohledem na tyto argumenty uzavřel, že důkazy předložené s návrhem na povolení obnovy řízení či v něm navrhované nelze považovat za důkazy, které by ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu byly způsobilé pro povolení obnovy řízení. 5. Proti napadenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením zamítl. Neshledal na straně soudu prvního stupně žádné procesní pochybení a z věcného hlediska považoval napadené usnesení za správné. Dospěl ke shodnému závěru, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti a navrhované důkazy nepředstavují důvody pro povolení obnovy řízení. Skutečnost, že v původním řízení před soudem v důsledku svého sluchového postižené téměř ničemu nerozuměl, i kdyby byla prokázána, není schopna sama o sobě ani ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo trestu. Vrchní soud uzavřel, že předmětnou námitkou je napadána zákonnost původního rozhodnutí, a stejně jako krajský soud konstatoval, že taková případná vada se v řízení o návrhu na povolení obnovy neposuzuje. Závěrem zopakoval, že všechna řízení, která jsou určena k jejímu řešení, již v původní věci proběhla a námitka, která je podstatou návrhu, v nich byla rovněž posuzována. Žádné pochybení přitom shledáno nebylo. 6. Proti oběma rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž se domáhá jejich zrušení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv. Konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Soudy se dle stěžovatele v důsledku formalistického a nepřiměřeně restriktivního výkladu podmínek pro povolení obnovy řízení dle § 278 odst. 1 trestního řádu odmítly zabývat závažným porušením základních práv stěžovatele. Stěžovatel má za to, že mu soudy svým postupem zablokovaly přístup k nápravě procesní nespravedlnosti, a to navzdory tomu, že předložil nové relevantní důkazy, které prokazují, že mu bylo v původním řízení znemožněno uplatnit jeho právo na obhajobu a vystupovat jako účastník řízení ve smyslu požadavků na kontradiktornost řízení a rovnost zbraní. Stěžovatel se tak ocitl v situaci, kdy nemá k dispozici žádný procesní nástroj, kterým by mohl tvrzené vady původního řízení napadnout. Dále stěžovatel poukazuje na to, že se soud prvního stupně nijak nevyjádřil k tomu, zda navrženými a provedenými důkazy v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení bylo prokázáno porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obdobně uvádí, že vrchní soud nijak nereagoval na novou výpověď stěžovatele učiněnou v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy, jakož i na argumentaci uvedenou ve stížnosti ve vztahu k argumentaci v původním trestním řízení. 7. Stěžovatel dále namítá odmítnutí některých důkazních návrhů ze strany krajského soudu. Nesouhlasí s tím, že se jedná o skutečnosti již dříve známé orgánům činným v trestním řízení. Poslední stěžovatelova námitka míří na nesprávnost argumentace obecných soudů v původním trestním řízení, z níž soudy vycházely i při posuzování návrhu na povolení obnovy řízení. 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny dostupné procesní prostředky (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). 11. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti pří