I.ÚS 2346/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2346/22 ze dne 29. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2022 č. j. 7 Tdo 414/2022-3809, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. dubna 2021 sp. zn. 55 To 476/2019 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. června 2019 sp. zn. 32 T 137/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Ústavy a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Uvedeného jednání se (ve zkratce) dopustil tím, že ve třech případech přechovával v rozporu s § 54 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, kadáver tygra (Panthera Tigris), který je zařazen do Přílohy A nařízení Rady ES č. 338/97 ve znění nařízení Komise EU č. 2017/160, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů, tedy zvířetem, které je podle § 2 odstavce c) zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, druhem přímo ohroženým vyhynutím nebo vyhubením, ačkoliv nedisponoval žádným povolením k takovému nakládání, přičemž kadáver byl nebo měl být jím nebo jinými osobami dále zpracován a nabízen dosud neustanoveným osobám k prodeji, přičemž jednání se stěžovatel dopustil v organizované skupině. Za to byl odsouzen podle § 299 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně uvedených ve výroku o trestu. 3. Rozsudek okresního soudu napadli odvoláními stěžovatel, spoluobviněný L. B., příslušný státní zástupce v neprospěch stěžovatele do výroku o trestu a otec stěžovatele Z. H. Z podnětu odvolání obviněného L. B. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek okresního soudu ohledně obviněného L. B. zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl o vině a trestu jmenovaného obviněného. Současně podle § 256 trestního řádu zamítl odvolání stěžovatele, státního zástupce a Z. H. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), e), g) a 1) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně a bez bližší specifikace namítá, že v jeho trestní věci docházelo opakovaně k porušování jednotlivých ustanovení trestního řádu, bylo potlačováno jeho právo na obhajobu, docházelo k selektování důkazů a k jejich svévolnému hodnocení. Znovu tvrdí, že skutkový děj prokazoval nepříslušný soud. Popisuje postup jednotlivých orgánů činných v trestním řízení, který označuje za svévolný. Trvá na tom, že exempláře tygrů odchované v zajetí je třeba považovat za živočichy jen zvláště chráněného druhu či chráněného druhu, nikoliv za druhy ohrožené vyhynutím. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. 9. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá sku