I.ÚS 2480/13

Dne 13. 8. 2013 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, v kterém stěžovatel napadal "usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2013 č. j. Nco 29/2013-74".

Navrhovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků [§ 34 a § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu).

K odstranění formálních a obsahových nedostatků podání, jakož i nedostatku povinného zastoupení advokátem, byl navrhovatel veden písemnou výzvou, doručenou mu dne 27. 8. 2013, v níž byl též upozorněn, že nestane-li se tak ve lhůtě 30 dnů, bude návrh odmítnut. Dostalo se mu náležitého poučení, jaké náležitosti má návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem obsahovat, a jakými nedostatky oproti tomu trpí.

Tato lhůta uplynula 26. 9. 2013, aniž by navrhovatel uvedené procesní nedostatky odstranil.

Teprve dne 30. 9. 2013 byl Ústavnímu soudu právním zástupcem stěžovatele, jenž tentýž den přijal plnou moc udělenou mu stěžovatelem, zaslán "návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti" s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Napadeným výrokem Okresní soud ve Frýdku-Místku odmítl stěžovateli ustanovit zástupce z řad advokátů pro probíhající exekuční řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání.

Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. března 2013 sp. zn. 66 Nc 27/2012 nebylo k ústavní stížnosti přiloženo, a ani z ústavní stížnosti nevyplývá, čeho se mělo týkat. K ústavní stížnosti bylo přiloženo pouze usnesení č. j. 66 Nc 27/2012-54 ze dne 15. 1. 2013, kterým je však stěžovatel pouze vyzván k opravě vad svého podání ze dne 20. 10. 2012.

Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci byla zamítnuta stěžovatelova námitka podjatosti soudců Krajského soudu v Ostravě, kteří rozhodují jako odvolací soud v daném exekučním řízení proti stěžovateli. Vrchní soud odkázal na § 14 odst. 4 občanského soudního řádu, podle kterého důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Z poněkud nejasně sepsané ústavní stížnosti se zdá, že hlavní námitkou stěžovatele je podjatost soudců krajského soudu. Tato má být založena na skutečnosti, že v exekučním řízení proti němu rozhodují stejní soudci jako v řízení nalézacím, či v nějakém jiném řízení proti němu v minulosti vedeném, které, dle jeho názoru, trpělo závažnými vadami. Rovněž namítá, že mu okresní soud odmítl ustanovit advokáta.

Pokud jde o námitku podjatosti soudců Krajského soudu v Ostravě, tak Ústavní soud neshledává, že by rozhodnutí vrchního soudu vybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že v exekučním řízení proti němu rozhodují stejní soudci jako v jiném řízení, sama o sobě nestrannost a nezávislost soudce nezpochybňuje. Soudce není považován za zaujatého pouze z důvodu, že rozhodoval v jiném řízení týkajícím se stejné osoby (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2258/11 ze dne 18. 4. 2012, či usnesení sp. zn. III. ÚS 3099/10 ze dne 20. 1. 2011; shodně srovnej ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, viz například rozhodnutí Craxi III proti Itálii ze dne 14. 6. 2011 č. 63226/00). Ani případná skutečnost, kdyby stejní soudci rozhodovali v řízení nalézacím a exekučním, nečiní sama o sobě problém. Ve vykonávacím řízení se znovu neposuzuje meritum věci, ale jde pouze o vynucení plnění již rozhodnuté věci (viz § 251 občanského soudního řádu). Účel a předmět řízení je tedy jiný a nejde o pokračování nalézacího řízení, a ani o nalézací řízení v obdobné věci (srovnej, a contrario, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Indra proti Slovensku ze dne 1. 2. 2005 č. 46845/99, § 53).

Pokud jde o námitku proti usnesení okresního soudu o neustanovení advokáta, tak Ústavní soud poznamenává, že ze spisu není vůbec jasné, jak bylo rozhodnuto o odvolání proti tomuto rozhodnutí. V textu ústavní stížnosti výsledek odvolacího řízení stěžovatel nijak nezmiňuje a případné rozhodnutí stěžovatel nepředložil. Napadené rozhodnutí vrchního soudu se této věci netýká. Pokud má jít o napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. března 2013, tak poté by ústavní stížnost byla podána opožděně. Pokud má jít o nějaké jiné rozhodnutí krajského soudu, tak takové nebylo v ústavní stížnosti ani zmíněno, natož napadeno. Ústavní soud je přitom vázán návrhem, a o nějakém dalším rozhodnutí, pokud vůbec existuje, rozhodnout nemůže (viz například usnesení sp. zn. III. ÚS 1580/13 ze dne 18. 7. 2013).

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.