I.ÚS 2580/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2580/07 ze dne 14. 1. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. T. M., Ph.D., zastoupeného Mgr. Matějem Harantem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 29 0do 756/2005-101, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2005, č. j. 7 Cmo 224/2004-66, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2004, č. j. 5 Cm 174/2001-52, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2004, č. j. 5 Cm 174/2001-52, zamítl žalobu, kterou se žalobce (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení žalovaného Bytového družstvo Balabenka, (dále jen bytové družstvo") (výroková část I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroková část II). Městský soud uvedl, že vyšel z ustanovení § 257 obch. zák. a ze zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví (dále jen "zákon č. 176/1990 Sb."), leč důvod bytové družstvo zrušit neshledal. Stěžovatel je sice jako člen bytového družstva osobou oprávněnou domáhat se jeho zrušení; bytové družstvo vzniklo vyčleněním v souladu s ustanovením § 49 zákona č. 176/1990 Sb. (tj. byla podána včasná žádost o vyčlenění, shromáždění delegátů vyslovilo s vyčleněním souhlas a bylo učiněno prohlášení o převodu majetku a členů). Skutečnost, že členové nového bytového družstva nebyli členy původního družstva, vzniklého sloučením, dle soudu neopodstatňovala závěr, že došlo k závažnému porušení zákona s následky zrušení družstva soudem. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2005, č. j. 7 Cmo 224/2004-66, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výroková část I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroková část II.). Odvolací soud poukázal na to, že úpravou obsaženou v § 257 odst. 1 písm. f) obch. zák. založil zákonodárce pro družstva režim odlišný od úpravy týkající se obchodních společností, pro něž založení v rozporu se zákonem není (dle § 68 odst. 6 obch. zák.) právním důvodem pro zrušení společnosti; podle § 68a odst. 1 obch. zák. po vzniku společnosti nelze zrušit rozhodnutí, jímž se povoluje zápis společnosti do obchodního rejstříku, ani se domáhat určení, že společnost nevznikla. I když je právní úprava zrušení družstva a obchodní společnosti rozhodnutím soudu (na návrh) samostatná, cíl těchto úprav je společný potud, že ke zrušení těchto subjektů dochází, není-li jejich další existence žádoucí, jak z hlediska úpravy jejich vnitřních poměrů, tak z hlediska ochrany třetích osob. Při výkladu § 257 odst. 1 písm. f) obch. zák. je nutné přihlédnout k principu zachování právní jistoty, kterou musí mít jak členové družstva, tak i třetí osoby. Podle ustanovení § 257 odst. 2 obch. zák. soud před rozhodnutím o zrušení družstva stanoví lhůtu k odstranění důvodu, pro který bylo zrušení navrženo, je-li jeho odstranění možné. U excesů, tedy u porušení zákona v průběhu založení družstva je to stěží možné, nicméně i z této úpravy plyne, že ke zrušení družstva by měl soud přistoupit jen tehdy, není-li jeho existence objektivně žádoucí (tedy není-li žádoucí nejen pro navrhovatele zrušení, nýbrž i pro další osoby - členy družstva, třetí osoby, stát). Podle odvolacího soudu stěžovatel uvedl, že je členem bytového družstva od založení, respektive od vzniku družstva (17. února 1992). Pokud shledal založení bytového družstva neplatným, bylo na něm, aby proti němu brojil v průběhu zakládacího procesu, případně bez zbytečného odkladu po něm. K ničemu takovému však nedošlo. Vrchní soud proto s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. uvedl, že vztah člena družstva k družstvu je občanskoprávním vztahem a současně je i vztahem dle § 261 odst. 3 písm. b) obch. zák. Stěžovatel má coby člen bytového družstva bezesporu právo požadovat zrušení družstva podle § 257 odst. 1 písm. f) obch. zák., nicméně výkon tohoto práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což v daném případě je. V době podání žaloby bytové družstvo existovalo prakticky již 9 let a stěžovatel jeho existenci do té doby nezpochybnil. Tak dlouhý časový úsek je nepřijatelný, neboť zrušení bytového družstva by dopadlo nejen na stěžovatele, ale i na ostatní členy družstva, případně na třetí osoby. Z úkonů bytového družstva je přitom patrno, že se zrušením nesouhlasí a že vůle jeho ostatních členů směřuje k další existenci družstva. Takový výkon práva je rovněž v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.). Odvolací soud uzavřel s tím, že podmínky pro zrušení bytového družstva nejsou splněny ani z pohledu výše rozebraného účelu § 257 odst. 1 písm. f) obch. zák. Nové družstvo vzniklo a i kdyby se jeho členská základna lišila od členů "původního" družstva, je pro jeho právní existenci podstatný proces založení a vzniku. Ten z hlediska úkonů povinných ze zákona proběhl bez stěžovatelových námitek. Odvolací soud konečně s odkazem na ustanovení § 200e odst. 1 a 3 o. s. ř. odůvodnil také skutečnost, proč o věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť považoval dokazování provedené soudem prvního stupně za dostatečné a další důkazní návrhy stěžovatele za nadbytečné. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2007, č. j. 29 0do 756/2005-101, dovolání stěžovatele odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení (výroková část II.). Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), podle o. s. ř. ve znění účinném před 1. 4. 2005. V části dovolání, ve které se pak napadá usnesení odvolacího soudu výslovně i ve výroku o nákladech řízení, dovolací soud uvedl, že přípustnost dovolání proti tomuto výroku nezakládá žádné z ustanovení o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že pokud jde o dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) však v souzené věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, neboť stěžovatel mu nepředložil k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud uvedl, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle judikatury Nejvyššího soudu přihlédnuto [srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen "R 48/2006") nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06]. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel (stěžovatele) v dovolání označil. Podle Nejvyššího soudu výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem Na tomto základě Nejvyšší soud uzavřel, že tvrzení, z nichž stěžovatel usuzuje na existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., podkladem pro závěr, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. býti nemohou. V rozsahu, v němž dovolatel v dovolání uplatňuje i dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., způsobilý založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pak ze žádné z jím předkládaných otázek na zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po stránce právní usuzovat nelze. Nejvyšší soud pokračoval následovn