I.ÚS 2600/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2600/11 ze dne 5. 10. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. N., zastoupeného JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem se sídlem Praha 4, Budějovická 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 68 Co 229/2010-50, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2010, č. j. 6 C 44/2008-30, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující. Napadeným rozsudkem ze dne 28. ledna 2010, č. j. 6 C 44/2008-30, zamítl soud prvého stupně žalobu stěžovatele s návrhem, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 450.000,- Kč a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 55.920,- Kč. Soud prvého stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že Ing. Š. B. - manžel žalované - a stěžovatel uzavřeli dne 9. 12. 1998 smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem byl závazek budoucího prodávajícího (Ing. B.) převést na žalobce vlastnické právo k nemovitostem do 30 dnů od vkladu vlastnického práva Ing. B. k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí. Ing. B. měl získat tyto nemovitosti od společnosti Sublima Invest, a. s. Účastníci sjednali kupní cenu ve výši 500.000,- Kč. Stěžovatel předal částku ve výši 500.000,- Kč Ing. B.; domluvili se, že částka 50.000,- Kč bude použita na cenu zaměření nemovitostí, a že částku ve výši 450.000,- Kč složí stěžovatel na účet Ing. B., což dne 15. 12. 1998 učinil. Ing. Š. B. však dne 17. 12. 1999 zemřel a stěžovatel přihlásil svou pohledávku z předmětné smlouvy ve výši 450.000,- Kč do dědictví přihláškou, která byla dne 22. 11.1 999 doručena soudnímu komisaři JUDr. Z. K. Soudem pověřený soudní komisař stěžovateli sdělil dopisem ze dne 5. 5. 2000, že dosud nebylo dědické řízení skončeno, a že jedinou dědičkou je žalovaná. Posléze (dne 12. 9. 2006) Obvodní soud pro Prahu 3 oznámil stěžovateli k jeho žádosti, že dědické řízení po Ing. B. bylo skončeno usnesením č. j. 13D 83/99-223 (které nabylo právní moci dne 30. 5. 2003), že žalovaná je jedinou dědičkou a výši hodnoty čistého dědictví s tím, že jím uplatněná pohledávka nebyla do pasiv zařazena. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že se převod nemovitostí na Ing. B. a následně ani kupní smlouva mezi stěžovatelem a Ing. B. nerealizovaly. Došlo tak k bezdůvodnému obohacení podle ust. § 451 odst. 1 obč. zák. Závazek Ing. B. ze smlouvy o smlouvě budoucí totiž zanikl dle § 50a odst. 3 obč.zák., neboť okolnosti, z nichž účastníci při jeho vzniku vycházeli, se změnily do té míry, že nebylo lze spravedlivě požadovat, aby byla smlouva uzavřena. Plněno tak bylo bez právního důvodu. Objektivní tříletá promlčecí doba nároku stěžovatele začala běžet nejpozději od data 15. 12.1 998, kdy byla žalovaná částka vložena na účet Ing. B., a skončila dnem 15. 12. 2001, tedy ještě před zahájením tohoto řízení dne 14. 11. 2008. Soud prvého stupně vyslovil, že uplatnění pohledávky stěžovatele v dědickém řízení nemohlo vést ke stavění promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák., proto je pro řízení nerozhodné, že stěžovatel přihlásil svoji pohledávku dopisem ze dne 15. 11. 1999 dne 22. 11. 1999 u notáře JUDr. Z. K.; ten není ani soudem ani jiným příslušným orgánem ve smyslu § 112 obč.zák. Jako nerozhodné posoudil soud prvého stupně i tvrzení žalobce, že se teprve 18. 9. 2006 dozvěděl o výsledku dědického řízení. Protože žalovaná uplatnila námitku promlčení, soud prvého stupně žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř; úspěšné žalované náleží náhrada za náklady na zastoupení advokátem. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Uvedl především následující. Odvolání lze přisvědčit v tom, že lhůta k uplatnění nároku stěžovatele nezačala běžet od okamžiku plnění Ing. B. Toto plnění se totiž nedělo bez právního důvodu, stěžovatel plnil podle smlouvy o smlouvě budoucí. Bezdůvodného obohacení se v této souvislosti nemohlo dostat Ing. B., nýbrž žalované, to však až poté, kdy bylo zřejmé, že nebude jako právní nástupkyně zemřelého manžela pokračovat v jeho aktivitách, tedy že nedojde k naplnění kupní smlouvy uzavřené mezi ním a Sublima invest, a. s., a tak ani k naplnění smlouvy o smlouvě budoucí. Stěžovateli jako statutárnímu orgánu společnosti muselo být bez pochyb známo, že do prohlášení konkurzu nedošlo k převodu nemovitostí v katastrálním území Kožlí u Orlíku na právní nástupkyni zemřelého Ing. B., neboť kupní smlouva, uzavřená ohledně nich Ing. B. a Sublima Invest, a. s., nebyla vložena do katastru nemovitostí. "Jakkoli lze předpokládat, že o tom, že k naplnění převodu nemovitostí na právní nástupkyni Ing. B. nedojde, a plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 9. 12. 1998 se tak stane nemožným, se stěžovatel nutně jako člen představenstva prodávající společnosti dozvěděl dříve, nejpozději k datu prohlášení konkurzu na majetek společnosti, v jehož důsledku již svým majetkem nemohla sama disponovat, mu muselo být zřejmé, že jeho plnění ze dne 15. 12. 1998 bylo poskytnuto bez právního důvodu, a že žalované se tak dostalo jako jediné dědičce po Ing. B. bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 odst. 1 obč.zák." Počala-li promlčecí lhůta k uplatnění práva stěžovatele vůči žalované běžet nejpozději dnem následujícím po účincích prohlášení konkurzu na majetek Sublima Invest, a. s., tedy dnem 18. 6. 2003, uplynula nejpozději dnem 18. 6. 2005; žaloba však byla podána až dne 14. 11. 2008. Sám stěžovatel zjevně neočekával, že k naplnění smlouvy o smlouvě budoucí dojde; o tom, že z ní nebude plněno, věděl, a tedy se dozvěděl, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení již nejpozději v den, kdy svoji pohledávku za Ing. B. přihlásil do dědictví, tedy k datu 15. 11. 1999. neboť jinak by neměl důvod tak činit. Tvrzení stěžovatele, že lhůta, v níž by se promlčel jeho nárok, počala běžet až od data doručení dopisu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 9. 2006, z něhož se dozvěděl, že jeho pohledávka za zůstavitelem nebyla zařazena do dědictví, není, jak dovodil i soud prvého stupně, správná. Uplatněním pohledávky v dědickém řízení po Ing. Š. B. žalobce - stěžovatel běh promlčecí lhůty nezastavil. Probíhající dědické řízení nemá totiž na běh promlčecí doby pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vliv. Podle ustanovení § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Stavení běhu promlčení ovšem nastává pouze uplatněním návrhu majícího charakter žaloby na plnění. Dědické řízení jako řízení nesporné, jehož výsledkem je vydání deklaratorního rozhodnutí, upravujícího právní vztahy s účinností od data úmrtí zůstavitele, nemůže mít vliv na běh promlčecí doby k uplatnění nároku třetí osoby vůči dědičce (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 25 Cdo 4086/2009). Odvolací soud pak nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že jeho práva nebyla dostatečně ochráněna, neboť bylo jen na něm, aby tvrzený nárok uplatnil včas. II. Stěžovatel ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého základního práva na spravedlivý proces. V konkrétnostech namítá, že v řízení bylo prokázáno, že sám postupoval v souladu s právní úpravou, neboť přihlásil svoji nespornou pohledávku do dědictví po manželu žalované; nemohl vědět, kdo bude účastníkem tohoto řízení a kdo tedy získá bezdůvodné obohacení. Skutečnost, že o skončení dědického řízení, stejně jako o popření své pohledávky žalovanou, byl informován teprve dopisem JUDr. Z. K. ze dne 12. 9. 2006, znamená rovněž i to, že teprve z tohoto přípisu se dozvěděl, kdo se na jeho úkor obohatil. V daném případě sice stěžovatel věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení, nicméně o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, se nemohl bez odpovídající součinnosti JUDr. Z. K., notáře, který v dědickém řízení jednal jako soudní komisař, dozvědět dříve než 12. 9. 2006. Tím, že jmenovaný notář nebyl ochoten ani na opakované žádosti stěžovatele reagovat, a teprve uvedeným dopisem ze dne 12. 9. 2006 odkázal stěžovatele s jeho pohledávkou na řízení ve věcech občanskoprávní a zároveň sdělil, že jedinou dědičkou je žalovaná, znemožnil včasné uplatnění nároku stěžovatelem. Pokud se stěžovatelem, jako s věřitelem přihlášené pohledávky, jednal notář ve smyslu § 175b jako s účastníkem dědického řízení, bylo jeho povinností oznámit i tomuto účastníku popření pohledávky žalovanou včas, aby nemohlo dojít k promlčení nároku. Za samostatnou připomínku stojí i její důvod neuznání pohledávky spočívající v tom, že pohledávka nebyla dostatečně objasněna. Z takového přístupu lze usuzovat, že sama žalovaná vědoma si získaného bezdůvodného obohacení na úkor stěžo