I.ÚS 2721/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2721/16 ze dne 8. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jaromíra Nohejla a Mgr. Ivany Nohejlové, zastoupených Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem se sídlem Národní 28, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 25 Co 104/2016-207, 25 Co 105/2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podanou dne 15. 8. 2016 napadli stěžovatelé shora uvedený rozsudek s tím, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). I. Předchozí průběh řízení 2. Stěžovatelé byli účastníky sousedského sporu, v jehož průběhu jim sousedé zničili plot. Výše uvedené jednání vedlo v roce 2013 k zahájení přestupkového a následně i trestního řízení, v němž stěžovatelé vystupovali jako poškození a využívali právních služeb advokáta, které zaplatili. Po roce byli stěžovatelé vyrozuměni, že přestupkové řízení bylo zastaveno z důvodu uplynutí zákonné lhůty odpovědnosti za přestupek. Přestože považovali tento závěr za nesprávný, nemohli se domáhat jeho přezkumu. Pokud jde o trestní řízení pro přečin poškození cizí věci, ke kterému se stěžovatelé připojili se svým nárokem na náhradu škody, to bylo usnesením Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 9. 2014 zastaveno, neboť jednání obviněných nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin. Stěžovatelé nebyli oprávněni podat proti tomuto usnesení stížnost. Stěžovatelé se domnívají, že existuje přímá příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním jejich sousedů, zahájením přestupkového a trestního řízení a náklady, které v těchto řízeních vynaložili na advokáta. Považují je tedy za výdaj, který by jim bez protiprávního jednání protistrany nevznikl, a potažmo za škodu ve smyslu § 420, resp. § 424 občanského zákoníku. 3. Náhrady mj. této škody se stěžovatelé domáhali žalobou u okresního soudu, který po provedeném dokazování došel k závěru, že odstraněním oplocení způsobili žalovaní stěžovatelům škodu ve výši 7 500 Kč a že stěžovatelům vznikl také nárok na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na jejich právní zastoupení v přestupkovém a trestním řízení ve výši 15 931 Kč. Pokud jde o námitku žalovaných, kteří tvrdili, že náklady na právní zastoupení vynaložené v přestupkovém a trestním řízení lze s úspěchem požadovat pouze v rámci těchto řízení a že podání samostatné civilní žaloby je obcházením zákona, okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1971 sp. zn. 4 Cz 7/71, publikovaný pod č. 71/1971 SbNS. Podle něj má poškozený možnost žádat o náhradu škody v podobě majetkové újmy, která mu byla způsobena protiprávním jednáním osoby, o jejíž vině nebylo pravomocně rozhodnuto v trestním řízení z důvodu amnestie. Podle názoru okresního soudu měli stěžovatelé nárok na náhradu nákladů vynaložených v přestupkovém a trestním řízení, pokud se v těchto řízeních jejich náhrady nedomohli z důvodů nezávislých na jejich vůli. Na základě provedených důkazů považoval okresní soud nárok stěžovatelů za důvodný i co do jeho výše. 4. Uvedený rozsudek napadli odvoláním žalovaní, podle kterých stěžovatelům neměla být přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení vynaložených v obou řízeních, neboť tato neskončila jejich úspěchem. 5. V této otázce dospěl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v ústavní stížností napadeném rozsudku k odlišnému právnímu závěru a rozsudek okresního soudu změnil tak, že žaloba se v části týkající se zaplacení částky 15 931 Kč z titulu náhrady nákladů na právní zastoupení zamítá. K nákladům adhezního řízení, které je třeba analogicky posuzovat jako příslušenství pohledávky dle § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 ve znění platném do 31. 12. 2013, odkázal na § 154 odst. 1 trestního řádu. Ten stanoví, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody, je odsouzený, jemuž byla povinnost k úhradě škody uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení; podle § 155 odst. 4 trestního řádu rozhodne o povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému tyto náklady předseda senátu soudu prvního stupně po právní moci rozsudku. Právo na náhradu nákladů adhezního řízení u poškozených tak závisí na tom, zda jim byla náhrada nákladů řízení přiznána. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 22 Co 222/2006 ze dne 30. 1. 2007 proto krajský soud konstatoval, že pokud bylo trestní řízení zastaveno z důvodu, že jednání žalovaných nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin, nemohlo stěžovatelům vzniknout právo (a žalovaným tudíž odpovídající povinnost) na náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení v tomto řízení. Pokud jde o odkaz okresního soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 1/71, považoval krajský soud za nutné zdůraznit, že v onom případě bylo trestní řízení zastaveno sice z důvodu amnestie, ale nebylo pochyb o tom, že obviněný trestný čin spáchal a byl by jinak odsouzen. Shodně posoudil krajský soud nárok na náhradu nákladů právního zastoupení vynaložených v přestupkovém řízení, ve kterém stěžovatelé nebyli úspěšní, neboť skončilo zastavením z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek. Navíc pak krajský soud obecně k požadované náhradě nákladů stěžovatelů na právní zastoupení uvedl, že neodpovídají obsahu trestního a přestupkového spisu a vyúčtování předloženého stěžovatelům jejich právní zástupkyní. II. Obsah ústavní stížnosti 6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že vzhledem k tomu, že odvolací soud neprováděl žádné dokazování, neměli důvod se domnívat, že by mělo dojít k odchylce od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dále označili za nečekaný a překvapivý uvedený právní názor odvolacího soudu v otázce nároku na náhradu škody v podobě nákladů na právní zastoupení, s tím, že na tuto změnu názoru nebyli upozorněni podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu a že pro ně vyplynula až z odůvodnění rozhodnutí o odvolání. Jejich právo na spravedlivý proces tak bylo porušeno tím, že jim nebyla dána možnost se ke změně právního názoru vyjádřit, příp. navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení. 7. Další a dle jejich názoru podstatnější porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v tom, že odvolací soud odmítl jejich nárok na náhradu škody, a to v přímém rozporu s výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Neztotožňují se přitom se závěrem krajského soudu, podle kterého je nárok na náhradu škody v podobě nákladů na právní zastoupení v řízeních přímo souvisejících a zahájených vylučně v souvislosti s jednáním škůdců odůvodněný pouze v případě, že tato řízení skončí odsuzujícím rozhodnutím a poškozeným je v těchto řízeních nárok na náhradu výslovně přiznán. Takový závěr by v případě zastavení trestního stíhání ze stejně neovlivnitelných příčin jako v případě amnestie úplně vyloučil nárok poškozeného na náhradu nákladů vynaložených na advokáta za účelem obhajoby jeho zájmů, přestože by tyto náklady bez protiprávního jednání obviněného vůbec nevznikly, a podstatnou měrou by pak zasáhl do práva poškozeného na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé upozorňují na to, že výsledkem přestupkového i trestního řízení, ve kterých se po žalovaných domáhali náhrady škody, byla rozhodnutí, resp. vyrozumění, jejichž přezkumu nebyli oprávněni se domáhat; neměli proto jinou možnost, než tuto náhradu požadovat v občanskoprávním řízení, a to bez ohledu na závěr soudu o vině konkrétní osoby ze spáchání trestného činu nebo přestupku. Tvrdí také, že před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaní se popsaného jednání skutečně dopustili, že oni sami skutečně využili právní pomoc advokáta a zaplatili mu smluvní odměnu, přičemž k důkazům prokazujícím náklady na jejich právní zastoupení nepadla žádná námitka. III. Hodnocení Ústavního soudu 8. Ústavní soud nejprve konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné podat dovolání (§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). 9. O stížnosti rozhodl Ústavní soud bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích § 44 věty první zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by v tomto jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci. K posouzení věci si vyžádal spis Okresního soudu v Benešově vedený pod sp. zn. 11 C 35/2013, jakož i vyjádření vedlejších účastníků a Krajského soudu v Praze. Krajský soud ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 11. 5. 2016. Vedlejší účastníci zejména uvedli, že odvolací řízení může skončit změnou rozsudku a že v daném případě se odvolací soud neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, nýbrž pouze hodnotil věc jinak po prá