I.ÚS 2831/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2831/23 ze dne 27. 3. 2024 N 59/123 SbNU 162 Započítání povinnosti zdržovat se v obydlí do výkonu trestu odnětí svobody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2023 č. j. 15 To 44/2022-3145, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2023 č. j. 15 To 44/2022-3145 bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2023 č. j. 15 To 44/2022-3145 se ruší. III. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovateli nepřiznává. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 2 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 5. 2021 sp. zn. 9 T 4/2020 bylo rozhodnuto, že podle § 92 odst. 1, § 93 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a § 334 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovateli započítává do trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 10. 2020 sp. zn. 9 T 4/2020 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 3. 2021 sp. zn. 15 To 6/2021, vazba od 18. 12. 2018 do 20. 11. 2019. Ke stížnosti stěžovatele vrchní soud dané usnesení zrušil a uložil krajskému soudu ve věci opět rozhodnout. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že krajský soud rozhodl v rozporu s § 92 odst. 4 trestního zákoníku, neboť nevzal v potaz omezení osobní svobody stěžovatele po jeho propuštění z vazby na svobodu, když tato vazba byla nahrazena jednak dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností, jednak nasazením elektronického náramku sloužícího k detekci pohybu stěžovatele. 3. Následně krajský soud usnesením ze dne 1. 6. 2022 č. j. 9 T 4/2020-2953 podle § 92 odst. 4 trestního zákoníku započetl do předmětného trestu odnětí svobody poměrnou část doby v délce 395 dnů z doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností a nasazením elektronického náramku sloužícího k detekci jeho pohybu v době od 20. 11. 2019 do 23. 8. 2021. Z podnětu stížnosti příslušného státního zástupce vrchní soud usnesením ze dne 16. 8. 2022 č. j. 15 To 44/2022-3018 podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu znovu usnesení krajského soudu v celém rozsahu zrušil a ve věci nově rozhodl tak, že podle § 92 odst. 4 trestního zákoníku a § 334 odst. 1 trestního řádu se stěžovateli započítává do předmětného trestu odnětí svobody poměrná část doby v délce 322 dnů z doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností a nasazením elektronického náramku sloužícího k detekci pohybu stěžovatele v době od 20. 11. 2019 do 23. 8. 2021. Stížnost stěžovatele byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. Vrchní soud zohlednil omezující povinnosti stěžovatele v době od 20. 11. 2019 do 23. 8. 2021. V období od 20. 11. 2019 do 24. 5. 2020 měl stěžovatel nahrazenou vazbu dohledem probačního úředníka a povinnostmi, díky nimž mohl být doma, na konzultaci s probačním úředníkem nebo na vycházkách. Osobní volno mu bylo stanoveno od 13.00 do 16.00 hodin. V období od 25. 5. 2020 do 23. 8. 2021 byly jeho povinnosti upraveny soudem tak, že mohl vykonávat i zaměstnání a vycházky byly stanoveny na dny pracovního klidu (od 13.00 do 16.00 hodin). S ohledem na to, s přihlédnutím k vyššímu komfortu domácího prostředí oproti výkonu vazby, vrchní soud uzavřel, že je namístě uvedené dny započítat v přiměřeném poměru, přičemž za přiměřený považoval zápočet 1/2, tj. započitatelné období v délce 322 dnů. 4. Proti zmíněnému usnesení vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, na základě které Ústavní soud nálezem ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2879/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dané usnesení zrušil z důvodu porušení práva stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásady nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny s konstatováním, že zákon neposkytuje dostatečně jasný podklad pro redukované započítání soudem uložené povinnosti zdržovat se pod dohledem probačního úředníka ve stanoveném období v určeném obydlí nebo jeho části do uloženého trestu, a také že odůvodnění napadeného usnesení bylo ve zkoumaném případě nedostatečné. 5. Po vrácení věci Ústavním soudem vrchní soud napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení krajského soudu z podnětu stěžovatele a příslušného státního zástupce znovu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovateli započetl do předmětného trestu odnětí svobody podle § 92 odst. 1 trestního zákoníku vazbu od 18. 12. 2018 v 5.20 hod. do 20. 11. 2019 v 17.45 hod. a podle § 92 odst. 4 trestního zákoníku dobu čítající po přepočtu celkem 457 dní, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností a nasazením elektronického náramku sloužícího k detekci pohybu stěžovatele, a po kterou byl stěžovatel povinen se zdržovat v určeném obydlí. Podle § 152 odst. 1 písm. a) trestního řádu byla současně stěžovateli uložena povinnost nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby. Po přezkoumání věci dospěl vrchní soud k závěru, že při zápočtu podle § 92 odst. 4 trestního řádu je třeba vycházet výhradně z doby, po kterou byla stěžovateli uložena povinnost zdržovat se ve svém obydlí, nikoliv z doby volna či výkonu zaměstnání. Podrobně pak specifikoval, že v období od 21. 11. 2019 do 25. 5. 2020 byla stěžovateli uložena povinnost zdržovat se v místě obydlí po celou dobu s výjimkou doby od 13.00 do 16.00 hodin (3 hodiny denně). Přepočtem hodin nuceně strávených v obydlí tak šlo celkově o 161 dnů. Následně byl stěžovateli výkon dohledu usnesením krajského soudu ze dne 25. 5. 2020 č. j. 9 T 4/2020-1775 upraven a byla mu stanovena povinnost zdržovat se v pracovní dny celodenně v místě pobytu s výjimkou doby od 19.30 hodin do 9.00 hodin následujícího dne z důvodu výkonu zaměstnání a ve dnech pracovního volna celodenně kromě doby od 13.00 do 16.00 hodin z důvodu povolených vycházek. Takto bylo zjištěno, že ve sledovaném období od 26. 5. 2020 do doby, kdy nastoupil nyní vykonávaný trest odnětí svobody (23. 8. 2021), šlo celkem o 309 pracovních dnů a 139 dnů, kdy se nepracovalo z důvodu pracovního klidu a svátků. Z těchto pracovních dnů měl stěžovatel povinnost zdržovat se v místě pobytu 13,5 hod., přepočtem tedy 174 dnů. Pokud pak jde o dny, kdy nepracoval, šlo o 139 dnů a 21 hodin, celkem tedy po přepočtu 122 dnů. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s interpretací § 92 odst. 4 trestního zákoníku učiněnou vrchním soudem. Má za to, že jde o postup v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2879/22, resp. o přímé odmítnutí závazného pokynu Ústavního soudu v dané konkrétní věci. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá faktické nesprávnosti výpočtu vrchního soudu s tím, že soud opomněl, že omezení se na něj vztahovalo i dne 20. 11. 2019, kdy byl propuštěn z vazby, a že do práce nastoupil až dne 1. 6. 2020, tudíž v období od 26. 5. 2020 do 31. 5. 2020 disponoval pouze třemi hodinami na vycházku. Tvrdí proto, že za období, v němž nebyl pracovně činný, měl soud započítat 166 dnů, nikoli 161 dnů. Dále uvádí, že od 1. 6. 2020 do 31. 5. 2021 pracoval na 75% úvazek v režimu krátký - dlouhý týden (tj. 15 dnů v práci, 15 dnů volno) a rovněž si vybral dovolenou. Je tak přesvědčen, že za dny, kdy pracoval, mu mělo být započteno 94 dnů, 173 dnů za dny, kdy byl zaměstnán a nepracoval, a 74 dnů následujících po skončení jeho pracovního úvazku. Celkem tedy cca o 50 dnů více, než jak učinil vrchní soud. 8. Pochybení spatřuje stěžovatel rovněž ve výroku o povinnosti hradit náklady vazby s tím,