I.ÚS 2945/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2945/07 ze dne 21. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K.M., advokáta zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem Legerova 44, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 20 C 123/2001, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. 14 Co 229/2005 a 14 Co 230/2005 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu přiložených dokumentů k ústavní stížnosti jakož i z vyžádaného spisu, Obvodní soud pro Prahu 1 částečným a mezitímním rozsudkem ze dne 13. 10. 2004, č. j. 20 C 123/2001-82, doplněným usnesením ze dne 22. 3. 2005, č. j. 20 C 123/2001-102, zamítl žalobu v části o zaplacení 545.870,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 3. 9. 2001 do zaplacení, o zaplacení 26 % úroku z částky 655.451,- Kč od 3. 9. 2001 do 8. 2. 2003 a 23 % úroku z prodlení z částky 655.451,- Kč od 9. 2. 2003 do zaplacení a rozhodl o základu nároku tak, že žaloba je v části o zaplacení částky 655.451,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 9. 2. 2003 do zaplacení co do základu důvodná s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel jako žalovaný zastupoval žalobkyni jako advokát v řízení vedeném žalobcem RD Rýmařov, s. r. o., proti ní u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 338/91 o zaplacení doplatku ceny za zhotovení domu, kterou žalobkyně mj. z důvodů vad odmítala zaplatit. Dům zhotovil RD Rýmařov, s. r. o., na základě smlouvy o zhotovení věci (podle ust. § 263 a násl. obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 1991) a žalobkyni byl předán v r. 1991; protože místnosti obsahovaly nepřípustnou koncentraci formaldehydu, obrátila se žalobkyně na stěžovatele, který reklamoval vady a jménem žalobkyně požadoval výměnu domu a slevu z ceny. Žalobě RD Rýmařov, s. r. o., na doplatek kupní ceny ve výši 378.959 Kč bylo vyhověno, neboť vůči němu nebyly v řízení uplatněny formou námitky započtení nebo protinávrhu nároky z odpovědnosti za vady díla. Soud dospěl k závěru, že žalovaný jako advokát porušil povinnost uloženou mu ustanovením § 14 zák. č. 128/1990 Sb., jestliže v řízení neuplatnil kompenzační námitku z důvodů vad díla; k těmto úkonům nemusel disponovat zvláštní plnou mocí. Žalobkyni proto byla uložena povinnost zaplatit celou žalovanou částku 378.959,- Kč a náklady řízení ve výši 38.950,- Kč. Soud prvního stupně uvedl, že je notorietou skutečnost, že v domcích okálového typu - vzhledem ke konstrukci z dřevotřískových desek - dochází k nadměrnému úniku formaldehydu, aniž by tento jev bylo možno trvale odstranit; dovodil, že výskyt formaldehydu v nepřípustné koncentraci je vadou neodstranitelnou, která však s ohledem na naměřené hodnoty nebránila v užívání věci, a žalobkyně tak měla nárok na slevu dle § 273 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 1991. Toto právo jí však v uvedeném řízení nebylo přiznáno právě z důvodu pochybení stěžovatele, neboť nebyla vznesena řádná námitka započtení její pohledávky proti pohledávce žalobce na doplacení kupní ceny. Stěžovatel proto ve smyslu § 22 odst. 1 zák. č. 128/1990 Sb. odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni, jejíž výše bude vyčíslena v dalším řízení v závislosti na výši slevy, na kterou by žalobkyně měla nárok. Z jednotlivých položek uplatněných v žalobě soud shledal žalobu důvodnou co do základu ohledně doplatku kupní ceny podle rozsudku sp. zn. 15 C 388/91 ve výši 378.959,- Kč, nákladů v tomto řízení ve výši 38.950,- Kč, poplatku z prodlení se zaplacením doplatku kupní ceny podle rozsudku ve věci sp. zn. 19 C 179/954 ve výši 254.500,- Kč mínus 63.286,- Kč (za období od 6. 11. 1990 do 6. 10. 1991 bylo vyhověno námitce promlčení), nákladů tohoto řízení ve výši 31.168,- Kč a částky 15.160,- Kč (soudní poplatek za odvolání), které žalobkyně zaplatila v letech 1999 a 2000. Žalobkyni byl přiznán úrok z prodlení ve výši 3%, neboť stěžovatel se do prodlení dostal od 9. 2. 2003, a pokud se žalobkyně domáhala úroku vyššího, byla žaloba zamítnuta. Další nároky uplatněné žalobkyní soud neshledal důvodnými jednak pro jejich promlčení (částky 30.000,- Kč a 5.000,- Kč, honorář žalovaného ve výši 170.000,- Kč a soudní poplatek ve výši 15.160,- Kč), jednak pro chybějící aktivní legitimaci nebo neexistenci příčinné souvislosti mezi jejich vynaložením a pochybením stěžovatele (částka 233.224,- Kč za nájemné bytu dcery za období od dubna 1994 do roku 1997). K odvolání stěžovatele do mezitímního výroku rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2005, č. j. 14 Co 229/2005 a 14 Co 230/2005-231, rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že vada domu spočívající v nadměrném úniku formaldehydu je vadou neodstranitelnou, nebránící užívání domu, jež opravňovala žalobkyni ke slevě z kupní ceny; bylo tedy povinností stěžovatele jako advokáta v řízení o doplatek kupní ceny uplatnit kompenzační námitku ve smyslu § 98 věty druhé o. s. ř., případně uplatnit vzájemnou žalobu podle § 98 věty prvé o. s. ř. Stěžovatel neprokázal, že by škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které by po něm jako po advokátovi bylo možno požadovat. Proto odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni podle § 22 zákona č. 128/1990 Sb., v tehdy platném znění, podle něhož je odpovědnost advokáta vůči klientovi odpovědností objektivní. Nejvyšší soud shora citovaným rozsudkem dovolání stěžovatele [podané podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] podle ust. § 243b odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř. zamítl. Uvedl nejdříve, že převážná část stěžovatelových námitek má povahu skutkovou. Dále vyložil, že právní názory na otázku odstranitelné vady (nadměrný únik formaldehydu) a na charakter odpovědnosti advokáta vůči jeho klientovi, se soudy zabývaly již opakovaně, a proto tyto námitky dovolatele přípustnost dovolání nezakládají. Zásadně právně významnou je jen otázka počátku této promlčecí doby, která dosud řešena v daných souvislostech nebyla. Nejvyšší soud dovodil, že k újmě žalobkyně došlo zaplacením přisouzené částky v letech 1999 a 2000, takže žaloba podaná v roce 2001 byla podána včas. II. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na svém rozhodnutí ze dne 13. 10. 2005, vydaném pod č.j. 20 C 123/2001-82, na jehož odůvodnění v plném rozsahu odkázal. Obvodní soud je přesvědčen, že v rámci nalézacího řízení neporušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a že provedl veškeré důkazy, které považoval za potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a zhodnotil je podle své úvahy, každý zvlášť a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Posléze rekapituloval důvody, které jej vedly k vydání mezitímního rozsudku o základu nároku žalobkyně vůči stěžovateli. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Otázka, zda dílo trpělo vadou spočívající v nadměrném úniku formaldehydu, byla přezkoumávána jak v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp. zn. 20 C 123/2001, tak i v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 388/91; městský soud má zato, že její opětovné přezkoumávání, jak stěžovatel požaduje, překračuje meze ústavní stížnosti. Jednotlivé atributy skutkové podstaty odpovědnosti advokáta za způsobenou škodu ve smyslu § 22 zák. o advokacii č. 128/1990 Sb. byly prokázány. Všechny důkazy, které byly provedeny v řízení před soudem 1. stupně, byly řádně zhodnoceny. Městský soud v Praze má proto zato, že k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadené rozhodnutí a uvedl, že stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil v předchozím řízení a se kterými se soudy vypořádaly. Jeho námitky se týkají vesměs skutkového stavu věci, zejména hodnocení důkazů a toho, co bylo či nebylo v řízení prokázáno. Vyjadřovat se proto k jednotlivým argumentům stěžovatele by bylo jen opakováním obsahu odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Ústavní soud konstatuje, že uvedená vyjádření - oproti napadeným rozhodnutím - nic nového nepřinášejí; proto z nich nevycházel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice (srov. obdobně např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08). III. 1) První okruh námitek stěžovatel v ústav