I.ÚS 3034/23 – Ústavní soud

I.ÚS 3034/23 ze dne 26. 6. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Petrovická 283, Domažlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023 č. j. 21 Cdo 1786/2023-459 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2023 č. j. 61 Co 232/2022-420, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Zdeňka Bártíka, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou v březnu 2017 dala vedlejšímu účastníkovi, a o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které učinila vůči vedlejšímu účastníkovi v dubnu 2017. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Plzni s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Obecné soudy ve věci rozhodovaly opětovně. Okresní soud Plzeň-město nejprve určil výpověď za neplatnou a žalobu na určení neplatnosti zrušení pracovního poměru zamítl. Krajský soud svým prvním rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl i žalobu na určení neplatnosti výpovědi. Okresní soud i krajský soud se v otázce platnosti či neplatnosti výpovědi ve svých prvních rozhodnutích soustředily na posouzení, zda stěžovatelka mohla dát vedlejšímu účastníkovi výpověď podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen "zákoník práce"), pro méně závažné soustavné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů k zaměstnancem vykonávané práci. Zabývaly se přitom povahou a opakováním porušení povinností vedlejším účastníkem, na základě kterých od stěžovatelky dostal výpověď. Tyto rozsudky poté k dovolání vedlejšího účastníka zrušil Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 836/2019-291. 3. Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku posuzoval otázku, jaké skutečnosti jsou významné pro závěr o naplnění důvodů výpovědi z pracovního poměru, k níž zaměstnavatel přistoupil pro méně závažné porušování povinností vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, které je spatřováno v nedostatcích vykonávané práce. V odůvodnění Nejvyšší soud vyložil rozdíl mezi důvody výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce (o který výpověď opřela stěžovatelka) a § 52 písm. f) zákoníku práce (který spočívá v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance a který nevyžaduje porušení pracovních povinností). Jestliže stěžovatelka dala vedlejšímu účastníkovi výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce, měl se krajský soud zabývat tím, zda jí vytýkané a prokázané jednání vedlejšího účastníka vykazuje znaky soustavného alespoň nedbalého porušování pracovních povinností. Závěr o naplnění tohoto důvodu podle Nejvyššího soudu krajský soud neměl dostatečně podepřený skutkovými zjištěními. Otázkou toho, pro který výpovědní důvod v § 52 zákoníku práce stěžovatelka výpověď vedlejšímu účastníkovi dala, se Nejvyšší soud nezabýval, protože ji vedlejší účastník (jakožto tehdejší dovolatel) "dovolacímu přezkumu neotevřel". 4. Okresní soud v dalším řízení shledal výpověď i okamžité zrušení pracovního poměru neplatnými. Zabýval se podmínkami pro podání výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce, které podle něj nebyly splněny. Vedlejší účastník se totiž dopustil maximálně dvojího porušení povinností, což pro naplnění tohoto výpovědního důvodu nestačí. Protože byla výpověď neplatná, vedlejší účastník byl neplatně převeden na jinou práci a stěžovatelka mu ani nemohla pracovní poměr okamžitě zrušit proto, že by odmítl tyto pracovní úkoly plnit. 5. Krajský soud v rozsudku napadeném ústavní stížností potvrdil druhý rozsudek okresního soudu jako věcně správný. Shodně jako okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti výpovědi dané vedlejšímu účastníkovi, "byť z jiného právního důvodu". Krajský soud vyložil, že výpovědní důvod použitý ve výpovědi je charakterizován skutkovým vymezením, z něhož soud vychází. Právní kvalifikace takového důvodu provedená zaměstnavatelem pro něj není právně významná. Krajský soud se opřel o úvahy Nejvyššího soudu ze zrušujícího rozsudku o rozdílech výpovědních důvodů podle § 52 písm. f) a písm. g) zákoníku práce. Skutková zjištění o neuspokojivých pracovních výsledcích vedlejšího účastníka a jeho nekvalitně odváděné práci je podle krajského soudu nutné posoudit jako důvody výpovědi podle § 52 písm. f) zákoníku práce. Pro platnost takové výpovědi je třeba zaměstnance v předcházejících 12 měsících vyzvat k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků. Tento formální předpoklad stěžovatelka podle krajského soudu nesplnila, protože za takovou výzvu nelze považovat její dopisy provedené v průběhu soudního řízení k důkazu. Ohledně neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vedlejšímu účastníkovi pak došel krajský soud ke stejnému závěru jako okresní soud. 6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání, protože neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatelka popsala, že nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu o právní kvalifikaci skutkového vymezení důvodu výpovědi dané vedlejšímu účastníkovi. Nepředložila však k řešení žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Její námitky nejsou dovolacím důvodem, protože jsou buď skutkového rázu, nebo směřují k jiným vadám řízení. Takovou nezpůsobilou námitkou je i stěžovatelčina výtka o překvapivosti rozhodnutí krajského soudu, k jehož právnímu názoru se dle svých tvrzení neměla prostor vyjádřit. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že by její dovolání neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti. Nejvyšší soud ho měl posuzovat podle jeho celého obsahu. Stěžovatelka v něm brojila proti odklonu krajského soudu od rozhodovací praxe v procesních otázkách, v textu dovolání detailně citovala příslušnou judikaturu, na kterou v jeho závěru znovu odkázala. Její námitku překvapivosti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud vypořádal v rozporu nejen se svou vlastní judikaturou, např. rozsudky sp. zn. 24 Cdo 411/2021 nebo 30 Cdo 4918/2017, ale i s nálezy sp. zn. III. ÚS 3285/22 nebo I. ÚS 1564/23. Krajskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, že se diametrálně odlišil od svého předchozího rozhodnutí a že k neplatnosti výpovědi dospěl z jiného právního důvodu, než z jakého vycházel okresní soud, aniž to dostatečně vysvětlil a dal stěžovatelce prostor účinně argumentovat. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka 8. Podle krajského soudu nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky. Odlišné právní posouzení mohla stěžovatelka zpochybnit v rámci dovolání, pokud by v něm řádně argumentovala. Stěžovatelka i vedlejší účastník jej navíc mohli předpokládat, protože předchozí právní názor krajského soudu ohledně naplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce neobstál při prvním přezkumu Nejvyšším soudem. Protože nebylo třeba provádět další dokazování, nebylo třeba v odvolacím řízení ani poučovat ve smyslu § 118a odst. 2 nebo 3 občanského soudního řádu. O tom svědčí i to, že stěžovatelka sice namítá, že jí byla upřena možnost předložit nové důkazy, ale nekonkretizuje, jaké by případně předložila. Krajský soud tedy vycházel ze skutkového stavu řádně zjištěného okresním soudem, na základě něhož žalobní nárok posoudil. 9. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelkou uváděnou judikaturu jako nepřiléhavou a zopakoval důvody, které ho vedly k odmítnutí jejího dovolání pro vady. Zákon soudu neukládá, aby účastníkům sdělil svůj názor nebo ho s nimi konzultoval či jim umožnit uplatnit jinou argumentaci pro případ, že by jejich dosavadní tvrzení nemohla vést k úspěšnému výsledku sporu. Stěžovatelka také přehlíží, že možná právní kvalifikace výpovědního důvodu podle § 52 písm. f) zákoníku práce vyplývá přímo z jeho zrušujícího rozsudku, v němž poukázal na tenkou hranici mezi zmíněnými dvěma výpovědními důvody. 10. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za pokračující argumentaci stěžovatelky z předchozího soudního řízení, zejména z řízení o dovolání, a ztotožňuje se s napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Naopak nesdílí stěžovatelčin názor, že by ve věci byla podstatná otázka, zda se vedlejší účastník dopustil zaviněného porušení či nikoliv. Stěžovatelka namítá překvapivost napadeného rozsudku krajského soudu s tím, že měla mít možnost skutkově a právně argumentovat. To podle vedlejšího účastníka také měla, když