I.ÚS 3047/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3047/09 ze dne 24. 3. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Horákem, advokátem ve Zlíně, Lešetín IV/708, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č. j. 60 Co 252/2009-97 ze dne 20. srpna 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č. j. 60 Co 252/2009-97 ze dne 20. srpna 2009, jímž byl ve výroku I ve věci samé potvrzen a ve výroku o nákladech řízení změněn rozsudek Okresního soudu ve Zlíně č. j. 28 C 237/2008-69 ze dne 16. dubna 2009. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu dopravy o zaplacení částky 4.879,- Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci podle zákona č. 82/1998 Sb.; škoda spočívala v nákladech na zastoupení advokátem. Napadeným rozhodnutím byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: Po rekapitulaci správního a soudního řízení stěžovatel konkretizuje ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, jemuž vytýká, že své rozhodnutí nepatřičně odůvodnili; ten uvedl, že "Zákon o odpovědnosti za škodu požaduje k oprávněnosti nároku na náhradu škody následné zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost a tímto následným zrušením či změnou není rozhodnutí o zastavení řízení pro zánik odpovědnosti za přestupek". Stěžovatel tvrdí, že uvedené odůvodnění je nepatřičné, protože v jeho případě se o žádné zastavení řízení pro zánik odpovědnosti za přestupek nejednalo. Odvolacímu soudu potom vytýká, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně a že dále posuzoval zcela jiné rozhodnutí než bylo žalobou napadeno; odvolací soud se zabýval rozhodnutím ze dne 12. 12. 2007 (rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku), kdežto stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí ze dne 16. 7. 2007 (rozhodnutí, jímž bylo sděleno zahájení řízení o přestupku). Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Ústavního soudu je podle názoru stěžovatele zcela nepřípadný, protože stěžovatel se domáhal náhrady škody ze zcela jiného rozhodnutí, než z toho, kterým mu bylo sděleno obvinění z přestupku. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. II. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadenému rozhodnutí - nepřinášelo, a proto je také stěžovateli nezasílal. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 28 C 237/2008 vedený u Okresního soudu ve Zlíně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce, který se domáhal vůči České republice náhrady škody ve výši 4.879,- Kč s příslušenstvím s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb. Svůj návrh odůvodnil tak, že oznámením Městského úřadu v Otrokovicích sp. zn. PD-415/07/39389 ze dne 16. 7. 2007 mu bylo sděleno obvinění z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. g) a písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 200/1990 Sb."), kterých se měl dopustit dne 1. 5. 2007 v k. ú. Tlumačov na silnici I/55 jako řidič nákladního automobilu XXX XXXX v době, kdy byl předjížděn dalším vozidlem, neboť prý odbočoval mimo silnici vlevo, v důsledku čehož došlo mezi vozidly ke střetnutí a vzniku škody na vozidlech kolem 352.000,- Kč a ke zranění 3 osob. Rozhodnutím téhož správního orgánu ze dne 12. 12. 2007 bylo správní řízení vůči němu zastaveno s tím, že spáchání přestupku nebylo prokázáno. Pro správní řízení si stěžovatel zvolil zástupce - advokáta, kterému za tuto službu zaplatil 4.879,- Kč. Uvedl, že v důsledku toho, že proti němu bylo vedeno správní řízení pro spáchání přestupku, které bylo následně zastaveno, má vůči státu právo na náhradu škody způsobenou mu při výkonu státní moci podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Okresní soud ve Zlíně již původním rozsudkem č. j. 28 C 237/2008-38 ze dne 9. září 2008 žalobu zamítl. Uvedl, že oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání stěžovatele k ústnímu jednání sp. zn. PD-415/07/39389 ze dne 16. 7. 2007, vydané Městským úřadem v Otrokovicích, nelze považovat za vydání nezákonného rozhodnutí. Správní úřad postupoval v souladu s ustanoveními § 67 a § 74 zákona č. 200/1990 Sb., kdy je zákonem stanoveno z úřední povinnosti projednat přestupek, nařídit jednání a k tomu předvolat účastníky. Výsledkem provedeného dokazování a hodnocení důkazů je pak rozhodnutí ze dne 12. 12. 2007, kterým bylo řízení podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. zastaveno. Soud prvního stupně uvedl, že v daném případě se nejedná o změnu nebo zrušení nezákonného rozhodnutí, vyžadované jako jedna z podmínek k náhradě škody podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání k ústnímu jednání nemůže být logicky rušeno konečným rozhodnutím ve věci. Správní orgán byl povinen volit zákonný postup, aby v řízení mohlo být zjištěno, zda došlo při dopravní nehodě dne 1. 5. 2007 ke spáchání přestupku a kdo je za něho odpovědný. Soud prvního stupně proto v napadeném oznámení Městského úřadu v Otrokovicích nespatřuje naplnění podmínky stanovené zákonem č. 82/1998 Sb., tedy zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením č. j. 60 Co 518/2008-53 ze dne 27. ledna 2009 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl - shodně se soudem prvního stupně - že návrh nelze posuzovat jako nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí; žalobu však lze podle jejího obsahu posuzovat jako nárok na náhradu škody z nesprávného úředního postupu podle ustanovení § 5 písm. b) a § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Soudu prvního stupně proto uložil upřesnit dosavadní skutková tvrzení stěžovatele ke zjištění, v čem nesprávný úřední postup spočívá. Okresní soud ve Zlíně - po doplnění dokazování - napadeným rozsudkem č. j. 28 C 237/2008-69 ze dne 16. dubna 2009 žalobu opětovně zamítl. Uvedl, že návrh není důvodný ani z hlediska nároku z odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, ani nezákonným rozhodnutím. Podrobně rozebral postup Policie ČR, Okresního ředitelství Zlín, dopravního inspektorátu, i postup Městského úřadu v Otrokovicích; prohlásil zejména, že zákon požaduje zrušení či změnu daného rozhodnutí pro nezákonnost, což se v souzené věci nestalo a dále se dovolal rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 399/05. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem č. j. 60 Co 252/2009-97 ze dne 20. srpna 2009 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění; z nich dospěl ke správným právním závěrům, že stěžovateli nevznikl vůči žalovanému nárok na náhradu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, ani návrh na náhradu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Uvedl, že i odůvodnění soudu prvního stupně je správné a plně na ně odkázal. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel považuje "sdělení obvinění z přestupku" za nezákonné, a na ně navazující řízení za nesprávný úřední postup. Tvrdí, že objektivně vytýkaný přestup