Ústavní soud I.ÚS 3120/20

Stěžovatel se jako žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci (dále jen "nalézací soud") domáhal proti vedlejšímu účastníkovi pod sp. zn. 53 C 233/2014 určení vlastnictví ke specifikovaným pozemkům v katastrálním území Ludvíkov pod Smrkem.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud"), který rozhodoval ve věci potřetí, potvrdil napadeným rozsudkem zamítavý rozsudek nalézacího soudu a stejně jako on zavázal stěžovatele k náhradě nákladů řízení; skutková zjištění i právní závěry nalézacího soudu shledal správnými. Stěžovatel nebyl v řízení s tvrzeným vlastnickým nárokem plynoucím z § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), úspěšný, neboť se jej domáhal po uplynutí nejzazší zákonné prekluzivní lhůty (dne 31. 12. 2013), obsažené v § 8 uvedeného zákona, ve znění zákona č. 173/2012 Sb. S odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 20/16 ze dne 9. 8. 2016 (N 147/82 SbNU 337) vypořádal odvolací soud i námitku stěžovatele, že zmíněná zákonná lhůta je neústavní, nelegitimní a nerespektující princip in favorem restitutionis. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť odvolací soud se svým právním posouzením neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V řízení před Ústavním soudem se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na ochranu vlastnictví, zaručeným čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení (napadenému rozsudku odvolacího soudu předcházela dvě jeho kasační rozhodnutí) a cítí se být "zmítán" protichůdnými právními názory, které obecné soudy v řízení postupně zaujímaly (zda jde ve věci o nárok podle § 2a či § 2c zákona č. 172/1991 Sb.); postup obecných soudů je pro stěžovatele obtížně srozumitelný. Stěžovatel rozporuje výklad § 2c dovolacím soudem, které podle něj nemá oporu v zákoně, a vyjadřuje přesvědčení, že pozemky vymezené v § 2a tvoří podmnožinu spadající též pod definici kategorie pozemků, jichž se obec může domáhat podle § 2c, neboť z uvedeného zákona nevyplývá opak. Vydání či nevydání pozemků podle § 2c zákona č. 172/1991 Sb. přitom podle stěžovatele nemůže být závislé na libovůli státu (resp. příslušného subjektu, který s předmětnými pozemky hospodaří) - stěžovatel podmínky podle § 2c daného zákona splnil a včasnou žádostí uplatnil svůj nárok u vedlejšího účastníka, přesto žádostí uplatněné pozemky nebyly vlivem liknavosti vedlejšího účastníka zařazeny do seznamu schvalovaného vládou. Vedlejší účastník tak svým jednáním znemožnil vydání pozemků stěžovateli a podle názoru stěžovatele zneužil své veřejnoprávní postavení dané ustanovením § 2 zákona č. 172/1991 Sb. a narušil princip rovnosti před zákonem, zaručený čl. 3 odst. 1 Listiny; současně bylo porušeno stěžovatelovo legitimní očekávání nabytí majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je sice přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud chápe frustraci stěžovatele způsobenou nepříznivým průběhem soudního řízení, byla-li věc v důsledku neujasněného právního posouzení opakovaně projednávána nalézacím a odvolacím soudem. Tato skutečnost však sama o sobě porušení jeho základních práv nezakládá. Byla-li žaloba nakonec po právní stránce odůvodněným způsobem posouzena jako nárok uplatněný podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., šlo o právní posouzení nezávislých obecných soudů, do jejichž rozhodovací činnosti Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť jeho posláním je ochrana ústavnosti. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. O takový případ však ve věci stěžovatele nejde.

Podstata stěžovatelova podání spočívá v odlišném výkladu vztahu § 2a a § 2c zákona č. 172/1991 Sb., na základě kterého stěžovatel dovozuje důvodnost svého žalobou uplatněného nároku z titulu § 2c zákona č. 172/1991 Sb. Nejvyšší soud, jemuž náleží role sjednocovatele judikatury obecných soudů při závazném výkladu podústavního práva, se tímto vztahem zabýval již ve své dřívější judikatuře, na kterou v napadeném usnesení navázal. Výklad Nejvyššího soudu podle názoru Ústavního soudu není svévolný ani extrémně interpretačně excesivní; náhled, podle kterého jde v citovaných dvou ustanoveních o dvě různé kategorie nemovitostí, je srozumitelný, přesvědčivý a obhajitelný. Naopak se jeví účelově stěžovatelova interpretace o podřaditelnosti nemovitostí vymezených jedním ustanovením okruhu nemovitostí vymezených jiným ustanovením téhož předpisu; takový výklad není logický ani systematický, zmeškání zákonné prekluzivní lhůty se jím již stěžovateli zvrátit nepodaří. Přiléhavě se Nejvyšší soud ostatně vypořádal i s námitkou porušení legitimního očekávání stěžovatele, ani tu tak není nutné znovu vypořádávat.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.