I.ÚS 3129/18

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 57 T 11/2015, byli stěžovatel a spoluobviněný J. H. uznáni vinnými, že v uvedeném období po vzájemné dohodě J. H. jako zaměstnanec spol. X na pozici vedoucího kotelny, v jehož kompetenci byla i správa nádrží na těžký topný olej, bez vědomí a souhlasu vlastníků stáčel do autocisteren, zajištěných k tomuto účelu stěžovatelem, těžký topný olej. Stěžovatel následně takto neoprávněně získaný těžký topný olej prodával odběratelům jako vlastní za cenu běžnou na trhu a o výtěžek se spolu dělili. Takto způsobili škodu nejméně 25 032 890,95 Kč včetně spotřební daně a DPH.

Takto popsané jednání obviněného J. H. soud prvého stupně právně kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což mu podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Skutek stěžovatele soud právně posoudil jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému náhradu škody se zákonným úrokem z prodlení. Se zbytkem nároku na náhradu škody poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch i státní zástupce. Z jejich podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 6 To 90/2016, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal oba obviněné vinnými, že popsanou trestnou činností způsobili škodu celkem nejméně 11 469 158 Kč včetně spotřební daně a DPH. Odvolací soud předně dospěl k jinému závěru ohledně objemu odcizeného těžkého topného oleje. Popsané jednání obviněného J. H. soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což mu podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Skutek stěžovatele odvolací soud právně posoudil jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za což mu uložil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. tento soud uložil oběma obviněným povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému škodu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05% ročně, a to stěžovateli ode dne 28. 5. 2015 a obviněnému J. H. ode dne 31. 5. 2015 do zaplacení. Poškozený byl se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 6. 2018, č. j. 8 Tdo 318/2018-48, odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena extrémním rozporem mezi obsahem důkazů provedených v trestním řízení a právním hodnocení jeho jednání. Především důkazy, z nichž odvolací soud dovodil naplnění subjektivní stránky, byly podle něj zcela zjevně deformovány. Namítl také nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Už z těchto důvodů mělo být zasaženo do jeho ústavních práv na spravedlivý proces. V další části svého podání pak zopakoval celou řadu skutkových zjištění, k nimž připojil svou polemiku vztahující se k důkazům, o něž se skutková zjištění opírají, i navazujícímu právnímu posouzení.

S odkazem na judikaturu Ústavního soudu považuje postup soudů za porušení principu presumpce neviny a práva na spravedlivý proces.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu relevantního spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 264/03, II. ÚS 489/01, I. ÚS 177/01 a další). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).

Jde-li o skutkovou polemiku uplatňovanou stěžovatelem v ústavní stížnosti, je zcela nepochybné, že při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 tr. ř.). Povinností obecných soudů je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní postup jsou soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

Shora uvedené požadavky na důkazní postup obecných soudů byly v projednávané věci naplněny. Nalézací soud své rozhodnutí velmi obsáhle a logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Soud druhého stupně k četným námitkám odvolatelů, doplnil dokazování a podrobně se vypořádal i s další argumentací. Ohledně všech základních skutečností majících vliv na posouzení trestnosti jednání stěžovatele se však s nalézacím soudem ztotožnil a na jeho úvahy ohledně hodnocení důkazů v mnohém odkázal. Ani soud dovolací neshledal v tomto ohledu extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani jiné nedostatky v postupu soudů, a jejich závěry potvrdil. Svá rozhodnutí soudy náležitě zdůvodnily. Na opakované námitky týkající se správnosti skutkových zjištění a právního hodnocení stěžovatel najde odpovídající reakci v odůvodnění napadených rozhodnutí.

Z řečeného vyplývá, že přijaté skutkové závěry mají v provedeném dokazování věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu protiprávního jednání nejsou ničím jiným než pokračující polemikou se soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]; pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.