I.ÚS 3304/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3304/15 ze dne 24. 11. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hedviky Vaňkové, zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Praha 10, Počernická 3104/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, č. j. 33 Cdo 2781/2014-494, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 62 Co 442/2013-478, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 11. 2015 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. II. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Zdeněk Sobotík (zde vedlejší účastník) se svou žalobou domáhá vydání rozhodnutí, jímž by stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 519.000,- Kč s příslušenstvím představující náhradu nákladů či jiné újmy, která vedlejšímu účastníku vznikla tím, že stěžovatelka odstoupila od smlouvy o obstarání koupě ze dne 16. 8. 1995, jež byla mezi stěžovatelkou (jako objednatelkou) a vedlejším účastníkem (jako obstaravatelem) uzavřena. 4. Tato žaloba byla (v pořadí již třetím) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 5. 2013, č. j. 12 C 22/2005-439, zamítnuta, a to s odůvodněním, že vedlejší účastník neunesl břemeno tvrzení, když i přes výzvu soudu nedoplnil svá skutková tvrzení tak, aby bylo možno posoudit, zda jím tvrzené úkony, které měl pro stěžovatelku vykonat, lze zahrnout pod podmínky ustanovení § 735 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, tedy zda lze tyto posoudit jako účelně vynaložené náklady či jako jinou újmu vzniklou obstaravateli. 5. Právě uvedené rozhodnutí bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 62 Co 442/2013-478, zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (výrok I.). Odvolací soud zároveň nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 8 (výrok II.). Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že tento postupoval v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu, když vedlejšího účastníka znovu vyzval k doplnění jeho skutkových tvrzení, přestože takovou povinnost mu odvolací soud neuložil a skutková tvrzení vedlejšího účastníka je třeba považovat za naprosto úplná a zcela vyčerpávající. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl též to, že tento postupoval nekoncentrovaně, když žalobu vedlejšího účastníka zamítl z důvodu nesplnění povinnosti tvrzení, a to přesto, že zároveň provedl velmi rozsáhlé dokazování (které by však v případě nesplnění povinnosti tvrzení již nebylo na místě), nedoplnil dokazování vedlejším účastníkem navrhovaným znaleckým posudkem, přestože provedení tohoto důkazu se jeví pro posouzení důvodnosti a výše žalobního nároku nezbytným, a své rozhodnutí odůvodnil způsobem, který jej činil zbytečně složitým a obtížně přezkoumatelným, přičemž odůvodnění obsahovalo též pasáže, které nemají k projednávané věci žádný vztah. Protože odvolací soud byl nucen již potřetí zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, když soud prvního stupně opakovaně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu a v řízení došlo ke shora uvedeným procesním vadám, dospěl odvolací soud k názoru, že jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro to, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce tak, aby další řízení již probíhalo koncentrovaně a účastníci se v dohledné době dočkali spravedlivého rozhodnutí. 6. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, č. j. 33 Cdo 2781/2014-494, pro vady odmítnuto. Vada dovolání byla dovolacím soudem spatřována v tom, že stěžovatelka v jeho rámci neformulovala žádnou otázku procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a tedy nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. III. 7. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že dovolací soud v rozporu s obsahem jejího dovolání toto odmítl pro nevymezení právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Stěžovatelka dále vyslovila nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, že věc má být napříště projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 8. Uvedla, že podmínky pro to, aby věc byla v dalším řízení projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem, nebyly splněny, neboť soud prvního stupně se dle jejího přesvědčení vždy řídil závazným právním názorem odvolacího soudu, a to i když tento názor nebyl vždy vyjádřen pregnantně. IV. 8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala zejména porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož nedílnou součástí je i právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích zakotvených práv došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález I. ÚS 2/93, N 37/1 SbNU 267). Nic takového však v nyní souzené věci zjištěno nebylo. 10. Jak naopak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky se závěrem odvolacího soudu o nutnosti nařízení projednání a rozhodnutí věci v dalším řízení jiným samosoudcem. 11. Podle § 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), platí, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen. Ústavní soud již dříve uvedl, že smyslem ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu je odblokovat řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru odvolacího soudu, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105), nález sp. zn. IV. ÚS 170/08 ze dne 28. 6. 2010 (N 128/57 SbNU 577) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1450/14 ze dne 19. 2. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Z uvedeného je zřejmé, že nařízení, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, je zcela mimořádným krokem, který je podmíněn jak existencí naléhavé potřeby, tak i řádným sdělením důvodů, které odvolací soud k tomuto opatření dovedly. Je proto nutno konstatovat, že požadavek přezkoumatelnosti se bezpochyby vztahuje i k výroku o nařízení projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem. Dále je nutno uvést, že důvody pro takový postup mohou spočívat jak v samotném rozhodnutí, tak i ve způsobu vedení řízení. 12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nařídil, aby věc byla dále projednávána a rozhodnuta jiným samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 8, a to přesto, že pro takový postup nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, když dle jejího názoru nelze dovodit, že by soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu. Této námitce však Ústavní soud nemohl přisvědčit. Z o