I.ÚS 3309/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3309/25 ze dne 11. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Podrabské, zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1352/2025-1024 ze dne 31. 7. 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 186/2024-899 ze dne 18. 12. 2024 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 38 C 154/2022-785 ze dne 6. 3. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) JUDr. Oldřicha Petráčka, 2) Jany Podrabské, 3) Lenky Podrabské, 4) Ing. Martina Podrabského, 5) Lucie Podrabské, 6) Heleny Dvořákové, 7) obchodní společnosti Mi Querido s. r. o., sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, 8) obchodní společnosti ZOONA, s. r. o., sídlem tamtéž, a 9) JUDr. Aleše Březiny, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 96 Ústavy a čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se žalobou ze dne 7. 10. 2022 domáhala určení neexistence právních poměrů a práv založených dohodou o narovnání ze dne 8. 10. 2019 mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky 1) - 8), obsaženou v notářském zápise sepsaném vedlejším účastníkem 9). Stěžovatelka se dále domáhala určení, že tento notářský zápis není veřejnou listinou a že vedlejší účastník 9) nebyl oprávněn takový zápis sepsat. Stěžovatelka v řízení před Okresním soudem Praha-západ (dále jen "okresní soud") tvrdila, že její manžel byl společně se svým blízkým přítelem, vedlejším účastníkem 1), akcionářem několika společností, a že po jeho smrti v roce 2011 převedla na vedlejšího účastníka 1) akcie nabyté v dědickém řízení. Na základě smluv o převodu akcií měla být kupní cena v několika případech uhrazena formou zápočtu oproti tvrzeným pohledávkám vedlejšího účastníka 1) za zůstavitelem. Stěžovatelka namítala, že se stala obětí podvodného jednání vedlejšího účastníka 1) co se týče hodnoty převáděných akcií, o jejichž násobně vyšší ceně se dozvěděla později, i co se týče existence dluhů svého manžela, neboť jeho podpis na listinách byl podle jejího tvrzení falzem. 3. Okresní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že se stěžovatelce nepodařilo unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaných určeních. Nebyla schopna vysvětlit, jaký konkrétní přínos by pro ni měla deklarace požadovaných skutečností. Okresní soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že s ohledem na obsah dohody o narovnání a na řízení iniciované stěžovatelkou u Obvodního soudu pro Prahu 7 (určovací nároky související s dědickým řízením a návrh na dodatečné projednání dědictví) a u Městského soudu v Praze (určovací nároky související s převody akcií) je vyloučeno, aby na požadovaném určení měla naléhavý právní zájem. Zdůraznil, že hlavním účelem dohody o narovnání bylo smírné vyřešení tehdy probíhajících soudních sporů a že tento hlavní účel byl splněn (spory byly ukončeny a účinné procesní úkony jsou nevratné). Ve vztahu k notářskému zápisu okresní soud konstatoval, že jeho obsahem je dohoda o narovnání, u které zákon nevyžaduje formu veřejné listiny, a případná deklarace o tom, že notářský zápis není veřejnou listinou, by byla s ohledem na práva a povinnosti vyplývající z dohody bez významu. Tvrdí-li stěžovatelka, že jí uzavřené smlouvy jsou neplatné, nic jí podle okresního soudu nebrání vymáhat příslušné nároky prostřednictvím žaloby na plnění. 4. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu ohledně absence naléhavého právního zájmu na straně stěžovatelky. 5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahovalo patřičné údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nadto konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu se zákonem i ustálenou rozhodovací praxí. Podotkl, že okolnosti, za nichž stěžovatelka uzavřela dohodu, by mohly mít význam teprve při věcném posouzení určovací žaloby, ke kterému by soudy mohly přistoupit pouze za předpokladu, že na požadovaných určeních je naléhavý právní zájem. II. Argumentace stěžovatelky 6. Ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti (čítající 30 stran) stěžovatelka namítá, že soudy založily svá rozhodnutí na právním závěru, ke kterému dospěly na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, neprovedeného dokazování a nesprávného posouzení věci. Tvrdí, že okresní soud při posouzení existence naléhavého právního zájmu vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, který sám zcela nepřípustně upravil tím, že nezohlednil některá tvrzení stěžovatelky. Existenci naléhavého právního zájmu podle stěžovatelky stačí osvědčit, aby pak následně mohla být prokázána na základě dokazování, ke kterému však okresní soud nepřistoupil. 7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se žalobou domáhala určení neexistence právního poměru nebo práva podle § 80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), nikoliv určení neplatnosti dohody o narovnání, jak její žalobu interpretoval okresní soud. Konstatuje, že dohodu uzavřela pod nátlakem, v tísni, za velmi nevýhodných podmínek a v důsledku psychického nátlaku, a proto byl tento úkon absolutně neplatný; k absolutní neplatnosti musí soudy přihlédnout i bez námitky vznesené žalobcem. 8. Stěžovatelka dále tvrdí, že notářský zápis není notářským zápisem o právním jednání, neboť má nepřípustnou podobu. 9. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že jasně ozřejmila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud měl Nejvyšší soud za to, že její dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, měl postupovat v intencích § 243c odst. 1 o. s. ř. a poskytnout jí lhůtu k odstranění vad. Nejvyšší soud její dovolání odmítl, aniž by jí dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlil, z jakých důvodů tak učinil. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud neposoudil její důvodné námitky týkající se porušení jejích základních a ústavních práv, ačkoliv podle judikatury Ústavního soudu je jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu, uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. 10. Stěžovatelka nesouhlasí s vyčíslením nákladů řízení, které je povinna zaplatit vedlejším účastníkům. Tvrdí, že některé úkony vedlejších účastníků byly nadbytečné a neúčelné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je však částečně nepřípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých soudů. 13. Námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky s právními závěry okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu. Stěžovatelka Ústavnímu soudu předestírá svůj výklad příslušných zákonných ustanovení, kterým se snaží dosáhnout přehodnocení právních závěrů přijatých obecnými soudy. Staví tak Ústavní