I.ÚS 3472/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3472/16 ze dne 15. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 6 Tdo 861/2016-24, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016 sp. zn. 6 To 23/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 23. listopadu 2015 č. j. 4 T 306/2014-422, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, který Ústavní soud k věci vyžádal, se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 11. 2015, č. j. 4 T 306/2014-422, byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 16. 7. 2013 okolo 10.15 hodin v Praze jako řidič nákladního vozidla porušil důležitou povinnost uloženou mu v § 22 odst. 1 a v § 24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o provozu na pozemních komunikacích") tím, že při couvání od podzemních garáží prodejny Billa po příjezdové komunikaci značené svislou dopravní značkou "Dej přednost v jízdě!" při vyústění do Lodžské ulice, v důsledku nedostatečné opatrnosti a nezabezpečení si bezpečného couvání nedal přednost v jízdě a zadní částí vozidla narazil do pravého boku vozidla určeného pro svoz komunálního odpadu, řízeného Milanem Čevelíkem pravým jízdním pruhem Lodžské ulice ve směru od Zhořelecké ulice, v důsledku toho pracovník svozu odpadu (dále též "poškozený") stojící na levé zadní stupačce určené k přepravě pracovníků při svozu odpadu, spadl na vozovku a na následky utrpěných závažných zranění na místě zemřel, přičemž podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku soud upustil od potrestání stěžovatele. 3. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2016, č. j. 6 To 23/2016-446, zamítl. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2016, č. j. 6 Tdo 861/2016-24, odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 5. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že z provedeného dokazování vyvodily nesprávné právní závěry. Důkazy přitom hodnotily k jeho tíži. Stěžovatel tvrdí, že tragický následek dopravní nehody nezavinil, a to ani z nedbalosti. Domnívá se, že učinil všechna možná a v danou chvíli dostupná bezpečnostní opatření, která jako účastník silničního provozu učinit měl a mohl. 6. Uvědomuje si, že následek dopravní nehody je velmi tragický a po celé trestní řízení projevuje upřímnou lítost nad ztrátou lidského života. Je však přesvědčen o tom, že pokud by se předmětné dopravní nehody účastnilo kterékoliv jiné auto, takový následek by nemohl nastat. 7. Stěžovatel údajně nemohl předpokládat, že v době, kdy couval do prázdné dvouproudé komunikace, přijede vyšší než povolenou rychlostí popelářský vůz, který v rozporu s pravidly poveze na venkovních stupačkách další členy posádky, kteří nebudou mít základní bezpečnostní pracovní pomůcky, a řidič, u nějž je zpochybněno, zda dodržel režim přestávek v práci, nijak nezareaguje na aktuální dopravní situaci. Porušení řady pravidel osádkou vozu nemůže být přisuzováno k tíži stěžovatele. Odpověď na otázku, zda poškozený ze stupačky vozu spadl v důsledku střetu dvou vozidel nebo v důsledku úhybného manévru řidiče popelářského vozu, nebylo dle znalce možné s určitostí dát. Stěžovatel se domnívá, že by za daných okolností měl být povolán k odpovědnosti i pan Čevelík. 8. Dodává, že jiný manévr než couvání v jeho případě nepřipadal v úvahu. Aktuální dopravní situaci bedlivě sledoval, výhled měl dobrý. Couvání zahájil velmi opatrně a pomalu. Popelářský vůz neviděl. Řidič popelářského vozu však údajně musel vidět jeho couvající vozidlo a mohl podle jeho názoru učinit všechna opatření, aby k žádnému přímému ohrožení nedošlo, přičemž omezení jsou ze zákona přípustná. Stěžovatel od ostatních účastníků důvodně předpokládal dodržování dopravních předpisů. 9. Stěžovatel se domnívá, že následek, který je mu kladen za vinu, není v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15 (stěžovatel zřejmě nesprávně uvádí sp. zn. III. ÚS 2065/12), jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. 7 Tdo 76/2009, které však nelze v databázi judikatury Nejvyššího soudu dohledat. 10. Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze ve svých vyjádřeních odkazují na odůvodnění napadeného rozsudku. 11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, neboť nedošlo k porušení čl. 36 Listiny. Podle jeho názoru se jedná o opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy. I on proto odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se ke zpochybnění skutkových zjištění, popíranému kauzálnímu významu jednání stěžovatele a významu spoluzavinění osádky pro právní posouzení vyjádřil. Okolnosti, které akcentuje stěžovatel, Nejvyšší soud pokládá za toliko ovlivňující rozsah jeho trestní odpovědnosti, nikoli ji vylučující. K námitce týkající se trestní odpovědnosti řidiče popelářského vozu pak Nejvyšší soud usuzuje, že tato skutečnost nemůže nikterak ovlivnit rozhodnutí o ústavní stížnosti. Je nutné totiž znovu poukázat na zásadu obžalovací (§ 2 odst. 2 tr. ř.), která znemožňuje soudům, aby otázku trestní odpovědnosti osoby, na níž obžaloba či návrh na potrestání nebyly podány, samy řešily. Význam jednání dalších osob byl při posuzování otázky trestní odpovědnosti zvažován. 12. Vyjádření účastníků Ústavní soud zaslal na vědomí stěžovateli. 13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 14. Přes odkazované ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. 15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 16. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčenýc