I.ÚS 3731/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3731/11 ze dne 30. 4. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, č. j. 26 Cdo 1295/2009-256, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, č. j. 55 Co 492/2004-200, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 2. 9. 2004, č. j. 18 C 171/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 2. 9. 2004, č. j. 18 C 171/2001-147, opětovně zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se stěžovatelem - žalobcem kupní smlouvu v konkrétním znění týkající se nemovitostí a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovaným náklady soudního řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi stěžovatelem a žalovanými byla dne 21. 10. 1997 uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, podle které se žalovaní jako podíloví spoluvlastníci pozemků zavázali uzavřít s žalobcem do 9 měsíců kupní smlouvu, jíž převedou "tři parcely o výměře každé cca 1000 m2 na základě oddělovacích geometrických plánků od pozemků uvedených ..." za kupní cenu 600,- Kč za 1 m2. K uzavření budoucí kupní smlouvy nedošlo a ve lhůtě do jednoho roku nebyla podána žaloba na nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím. Dne 29. 12. 2000 uzavřeli žalovaní se společností POLY-INVEST holding, a. s. (dále jen "společnost") (tedy s jiným subjektem) smlouvu o budoucí smlouvě, ve které se zavázali uzavřít s touto společností kupní smlouvu o prodeji pozemků označených v článku I. (umístěných v lokalitě "Beranka" určené k zástavbě rodinnými domky) "s výjimkou tří parcel o výměře od 800 do 1000 m2 a to na základě oddělovacích geometrických plánků od pozemků uvedených v čl. I. této smlouvy, které budou za účelem naplnění této smlouvy vyhotoveny, a na jejímž základě bude uzavřena kupní smlouva na takto oddělené parcely s JUDr. Milanem Usnulem". Kupní cena ohledně pozemků, které měly být odděleny a prodány žalobci, byla sjednána ve výši 700 Kč za jeden m2 a k uzavření kupní smlouvy byla stanovena lhůta do jednoho měsíce od vyhotovení oddělovacích geometrických plánů, nejpozději do 30. 6. 2001. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok ze smlouvy ze dne 29. 12. 2000 nevyplývá; dále vyloučil, že by uzavřením v pořadí druhé smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2000 mohlo dojít ke kumulativní či privativní novaci závazku z citované dříve uzavřené smlouvy. Vyslovil názor, že předpokladem novace závazku podle § 516 odst. 1 o.z. je skutečnost, že novou dohodu uzavírají účastníci původního závazkového vztahu (popřípadě jejich právní nástupci), což se v souzené věci nestalo. Obvodní soud dále podpůrně vyslovil závěr, že závazek žalovaných uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu nebyl podle původní smlouvy ze dne 21. 10. 1997 naplněn, a tím smlouva pozbyla "platnost", a nelze s ní spojovat jakékoliv právní důsledky, tedy ani novaci závazku. Podle soudu prvního stupně nelze z předmětné smlouvy vyvodit nárok ve prospěch stěžovatele ani za předpokladu, že by ujednání v článku II. bodě 1 odstavci druhém bylo smlouvou ve prospěch třetího (podle § 50 o.z.), neboť stěžovatel s tímto ujednáním neprojevil vůči žalovaným souhlas, což je předpokladem, aby se mohl jako třetí osoba plnění ze smlouvy domáhat. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 55 Co 492/2004-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Změnil jej jen ve výši nákladů soudního řízení, které je stěžovatel povinen zaplatit žalovaným (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně, že stěžovatel jako třetí osoba neprojevil souhlas s ujednáním o plnění v jeho prospěch; poukázal na to, že souhlas lze udělit i konkludentně a že jej lze spatřovat v jednání stěžovatele, který vyhotovil pro každého ze žalovaných kupní smlouvu, v níž sám byl kupujícím a žalovaní prodávajícími. Nicméně, tento závěr nebyl pro odvolací soud rozhodný, neboť smlouvu o budoucí smlouvě ze dne 29. 12. 2000 v článku II. bodu 1 v odstavci druhém, obsahujícím ujednání ve prospěch třetí osoby, hodnotil jako neplatnou pro neurčitost podle § 37 odst. 1 o.z. Odvolací soud spatřuje neurčitost v tom, že není zřejmé, z jakých pozemků žalovaných mají být pozemky pro stěžovatele odděleny geometrickým plánem, není zřejmé, zda tak má dojít k naplnění smlouvy o budoucí smlouvě kupní či smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby a dále není uvedena doba, ve které má dojít k plnění. Odvolací soud navíc zdůraznil, že plnění ve prospěch stěžovatele bylo odvislé od plnění pro společnost, k němuž nedošlo. Nejvyšší soud původním usnesením ze dne 29. 8. 2007, č. j. 26 Odo 1535/2005-241, odmítl dovolání stěžovatele a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatele nálezem ze dne 4. 3. 2009, č. j. II. ÚS 3005/07-248, citované usnesení Nejvyššího soudu ve výrokové části I. zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost zamítl (výroková část II.). Ústavní soud odkázal na nález ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05, a na v něm vyslovený právní názor, že "pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mimo jiné ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu." Proto napadené usnesení dovolacího soudu zrušil, aniž by se zabýval dalšími námitkami stěžovatele. Nejvyšší soud znovu projednal dovolání, jehož přípustnost posuzoval z již uvedených důvodů podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a napadeným usnesením ze dne 30. 8. 2011, č. j. 26 Cdo 1295/2009-256, dovolání odmítl (výroková část I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrokové části II. a III.). Nejvyšší soud zdůraznil, že z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání k uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06). Ke stěžovatelovým námitkám v prvé řadě uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za překvapivé, a to pro konkretizované důvody; dále zdůraznil (což ostatně uvedl i sám stěžovatel), že obvodní soud se v původním rozsudku ze dne 18. 9. 2002, č. j. 18 C 171/2001-62, zabýval platností smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2002; dovolací soud současně připomněl, že "absolutní neplatnost právního úkonu působí s ohledem na to, že je zároveň stanovena ve veřejném (obecném) zájmu přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc) a jakož i bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal (srov. i ÚS sp. zn. Pl. 83/06)". Nejvyšší soud poukázal na to, že účastníci řízení jsou (sice) povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), avšak je to soud, jenž "pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy". Pokud některé z nich neprovedl, měl by v odůvodnění uvést, proč tak neučinil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud v souzené věci dospěl k závěru, že písemná smlouva o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2000 je v části týkající třetí osoby neplatná pro neurčitost jejího obsahu podle § 37 odst. 1 o.z. Na tom by nemohla nic změnit výpověď navrhovaného svědka Ing. Kokošky, který se měl vyjádřit k okolnostem sporu, jež byly odvolacímu soudu známy. Za této situace postupoval odvolací soud správně, jestliže výslech svědka neprovedl. Nejvyšší soud proto konstatoval, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezakládá ani dovolací důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Proto ani námitky proti nesprávně (neúplně) zj