I.ÚS 393/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 393/22 ze dne 22. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti STAVITELSTVÍ BARBET, s. r. o., sídlem Vejprnická 663/56, Plzeň, zastoupené Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, sídlem Míru 21/17, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 23 Cdo 3040/2021-1022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obce Líšťany, sídlem Líšťany 77, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice jako žalobkyně se podanou žalobou po stěžovatelce jako žalované domáhala zaplacení částky 725 969,60 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu ukončení smlouvy o dílo ze dne 2. 12. 2011 ve znění dodatků. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 12. 2020 č. j. 30 C 241/2013-893 žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 725 969,60 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady prvostupňového řízení ve výši 912 618 Kč a výrokem III. rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit náklady státu. Okresní soud dospěl k závěru, že u stěžovatelky vzniklo podle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), bezdůvodné obohacení v celkové částce 725 969,60 Kč, a proto v souladu s § 451 odst. 2 ve spojení s § 456 občanského zákoníku, uložil stěžovatelce toto bezdůvodné obohacení vrátit. V souladu s § 458 odst. 2 občanského zákoníku okresní soud přiznal vedlejší účastnici i právo na zaplacení úroku z prodlení, jehož výši určil s odkazem na § 517 odst. 2 občanského zákoníku, ve spojení s § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů. 3. Proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 6. 2021 č. j. 25 Co 109/2021-955 rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady prvostupňového řízení ve výši 867 073 Kč (výrok II.). Výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 27 878 Kč. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a dovodil, že zaplatila-li vedlejší účastnice stěžovatelce částku 2 973 320,60 Kč, avšak její obohacení v podobě stěžovatelkou dodaných stavebních prací (jež nelze vrátit) činí toliko částku 2 176 436 Kč, je povinností stěžovatelky, která se v tomto rozsahu bezdůvodně obohatila, vrácení žalované částky ve výši 725 969,60 Kč. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal na to, že i když stěžovatelka v obsáhlém dovolání krajskému soudu vytýká odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v celé řadě případů, označila tuto praxi spisovou značkou jen v jednom z nich (odkazem na "rozhodnutí 22 Cdo 2128/2010"), přičemž požadavku na dostatečně určitý slovní popis příslušné rozhodovací praxe se obsah dovolání blíží jen v několika (v napadeném usnesení vyjmenovaných) bodech. V ostatních případech příslušnou judikaturu neoznačila ani jejím srozumitelným a dostatečně určitým slovním popisem (srov. např. smysl postrádající tvrzení, že "dovolací soud rozsáhle judikoval ve své rozhodovací činnosti subsidiaritu bezdůvodného obohacení vůči nárokům z titulu bezdůvodného obohacení"). Nejvyšší soud dovodil, že výhrady vůči rozhodnutí krajského soudu, u nichž lze mít požadavky na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání za splněné, k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Nejvyšší soud konstatoval, že od jeho rozsudku ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2128/2010 se krajský soud neodchýlil. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou krajským soudem nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř., nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání založit rovněž nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil. Nejvyšší soud poukázal na to, že z formulovaných judikaturně dosud nevyřešených otázek hmotného a procesního práva stěžovatelka předkládá zřetelně pouze otázku, "jakou měrou může účastník řízení ovlivnit zadání znaleckého posudku", resp. komplex s touto otázkou souvisejících otázek. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelkou předložená otázka v rozhodovací praxi vyřešena byla a krajský soud se od judikaturně přijatého řešení neodchýlil. Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud formalisticky odmítl její dovolání pro vady, kterými dovolání netrpělo. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2904/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém se Ústavní soud zabýval otázkou odepření přístupu k Nejvyššímu soudu nesprávným posouzením dovolání jako vadného. Stěžovatelka je toho názoru, že uvedený nález dopadá na její případ. Nejvyšší soud v posuzované věci podle stěžovatelky postupoval formalisticky, když po stěžovatelce vyžadoval přesnou specifikaci judikatury Nejvyššího soudu, s níž má být rozhodnutí krajského soudu v rozporu. Formalisticky vyžadoval též dostatečně určitou a srozumitelnou formulaci právní otázky. Stěžovatelka namítá, že v podaném dovolaní vymezila celou řadu zásadních právních otázek, u kterých tvrdila, že byly krajským soudem rozhodnuty v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo které nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. 6. Stěžovatelka namítá, že dovolací důvody byly řádně vymezeny, avšak Nejvyšší soud se jimi nezabýval a vytýkal stěžovatelce, že používá argumentaci "otázka zásadního právního významu", a poučoval stěžovatelku o tom, že takový argument odpovídá režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, přičemž v procesním režimu pak navíc považuje Nejvyšší soud tento argument za bezcenný. Stěžovatelka namítá, že ve styku jednotlivce s veřejnou mocí platí princip upravený v § 41 odst. 2 o. s. ř., podle kterého se podání posuzuje podle jeho obsahu nikoli jeho formy. Nejvyšší soud však posuzoval její dovolání podle jeho formy, nikoliv podle jeho obsahu. Tomu nasvědčuje i to, že v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud vytýká jako zásadní vadu napadeného dovolání i formulaci, že "dovolací soud rozsáhle judikoval ve své rozhodovací činnosti subsidiaritu bezdůvodného obohacení vůči nárokům z titulu bezdůvodného obohacení". Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že jde pouze o písařskou chybu, kdy stěžovatelka měla, jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, na mysli subsidiaritu režimu bezdůvodného obohacení vůči nárokům z titulu náhrady škody. Dále stěžovatelka poukazuje na formalistický požadavek na přesnou formulaci právních vět a uvedení spisových značek rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka v podaném dovolání řádně a srozumitelně vymezila právní otázky, které krajský soud posoudil odlišně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatelce se jeví jako odporující čl. 36 odst. 1 Listiny situace, kdy se obrací se svým podáním na Nejvyšší soud "jako orgán ochrany práv a orgán znalý práva a orgán znalý svých rozhodnutí" a ten její podání formalisticky odmítá proto, že nekonkretizuje spisovou značku jeho vlastního rozhodnutí. Stěžovatelka považuje za porušení svých práv, měla-li by soudu, který vydal konkrétní rozhodnutí, které je tomuto soudu známo, toto rozhodnutí konkrétně označit s procesním důsledkem odmítnutí dovolání při nesplnění této fo