I.ÚS 438/23

Stěžovatelka je jako procesní nástupkyně zaniklé žalobkyně OLEO CHEMICAL, a. s., na základě napadených usnesení povinna zaplatit vedlejším účastníkům jako žalovaným ve sporu o zaplacení 700 000 000 Kč s příslušenstvím na náhradě nákladů zastaveného řízení 16 504 521 Kč.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecným soudům vytýká ústavně nekonformní výklad procesního zavinění na zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.), dále nevyužití moderačního práva soudu (§ 150 o. s. ř.) a svévolnou, konstantní judikatuře odporující aplikaci § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) jen v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky námitky, pro které by měl zrušit napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu.

Stěžovatelka (resp. její procesní předchůdkyně) měla v řízení před obecnými soudy možnost prezentovat svůj pohled na důvody zpětvzetí žaloby a na související rozhodnutí o nákladech řízení, kterou také využila. Z ústavní stížnosti je patrno, že předložená argumentace byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy, které se jí z pohledu Ústavního soudu řádně zabývaly (obě napadená rozhodnutí se věnují jenom otázce nákladů řízení), pouze jí nepřisvědčily. Sama tato skutečnost porušení základních práv stěžovatelky nenasvědčuje.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.