Ústavní soud I.ÚS 506/24 – Ústní jednání

Podstatou řízení před obecnými soudy je otázka, zda stěžovatelkám svědčí žalobní legitimace proti rozhodnutí, kterým správce daně zamítl námitku daňového subjektu proti nečinnosti správce daně v řízení o odvolání daňového subjektu proti zajišťovacím příkazům. Stěžovatelky jsou dlužnicemi daňového subjektu, nejsou daňovým subjektem.

Správní soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že stěžovatelkám aktivní procesní legitimace k podání žaloby nesvědčí. Městský soud i Nejvyšší správní soud se shodují, že stěžovatelky nesplnily základní podmínku žalobní legitimace podle § 65 odst. 2 soudního řádu správního (s. ř. s.), jíž je účastenství na řízení, které vyústilo v žalobou napadené rozhodnutí. Účastníkem daného řízení byl pouze daňový subjekt, o jehož námitce správce daně rozhodoval, nikoliv stěžovatelky jako dlužnice daňového subjektu. Vedle toho podle správních soudů stěžovatelky nemají aktivní procesní legitimaci k podání žaloby ani podle § 65 odst. 1 s. ř. s., protože se rozhodnutí správce daně o námitce daňového subjektu nijak nedotýká právní sféry stěžovatelek. Nejvyšší správní soud k tomu doplnil, že stěžovatelky mohou být dotčeny na svých právech až v následujícím exekučním řízení, kde mohou podávat námitky a eventuálně proti rozhodnutím o těchto námitkách brojit také správní žalobou.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti vyjadřují nesouhlas se závěry správních soudů a mají za to, že napadená rozhodnutí porušila jejich základní práva na legitimní očekávání ochrany majetku podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelky upozorňují, že ve věci je postihován jejich majetek, ale jejich obranu správní soudy odmítají meritorně přezkoumat. Jinými slovy, mohou přijít o majetek, aniž by mohly tento postup podrobit soudnímu přezkoumání; tato možnost je jim přitom odpírána "pouze na základě technikálie". Z logiky věci je podle názoru stěžovatelek evidentní, že účastníkem řízení musí být, když se jedná o jejich majetek. Jakýkoliv jiný výklad je ústavně nekonformní. Proto navrhují obě napadená rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu v projednávané věci nedošlo.

Výklad podústavního práva je primárně věcí obecných soudů; Ústavní soud pouze zkoumá, jestli takový výklad není protiústavní. Stěžovatelky nesouhlasí s tím, jak správní soudy vyložily a aplikovaly § 65 s. ř. s. Soudy však své závěry řádně odůvodnily, vysvětlily, že jsou v souladu nejen s ustálenou judikaturou, ale také s názorem doktríny, a Ústavní soud neshledal žádný důvod k výjimečnému zásahu do jejich rozhodovací činnosti. Závěry obecných soudů lze shrnout takto: podle § 65 odst. 1 s. ř. s. stěžovatelkám nesvědčí žalobní legitimace, protože nebyly na svých právech zkráceny, a podle § 65 odst. 2 s. ř. s. jim nesvědčí žalobní legitimace, protože nebyly účastnicemi řízení, které vyústilo v správní žalobou napadené rozhodnutí. Tomu v kontextu posuzovaného případu nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout.

Lze souhlasit se stěžovatelkami, že by bylo protiústavní, pokud by správní soudy zaujaly takový výklad, že by jim upřely jakýkoliv soudní přezkum zásahu do jejich vlastnického práva. K ničemu takovému ale v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud poukazuje zejména na bod 14 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který stěžovatelkám vysvětluje, kdy "přijde jejich čas" - jako dlužnice daňového subjektu mohou být dotčeny na svých právech až v následujícím exekučním řízení, kde budou vystupovat jako poddlužnice a bude jim svědčit postavení třetích osob podle § 22 daňového řádu a osob zúčastněných na daňovém řízení podle § 5 odst. 3 daňového řádu. V exekučním řízení pak mohou stěžovatelky jakožto poddlužnice podat námitky (např. vůči exekučnímu příkazu) či případně podat žalobu proti rozhodnutí správce daně o této námitce. Jinými slovy, ochrana vlastnického práva stěžovatelkám není upřena, jen si nyní zvolily nevhodnou cestu - cestu brojení proti rozhodnutí o nečinnostních námitkách, které uplatnil daňový subjekt. Takové řízení není k ochraně vlastnických práv stěžovatelek ze své podstaty určeno a ani není s to takovou ochranu poskytnout.

Dalšími námitkami stěžovatelek směřujícími k "meritu" věci, tedy k nečinnosti správního orgánu, se Ústavní soud nezabýval, protože mu to nepřísluší. Těmito námitkami se totiž - s ohledem na nedostatek aktivní legitimace stěžovatelek jakožto podmínky řízení - nemohly zabývat a ani nezabývaly správní soudy.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.