I.ÚS 595/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 595/08 ze dne 3. 6. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., Ph.D., zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem 756 04 Nový Hrozenkov 843, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, č. j. 29 Odo 1644/2006-139, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2006, č. j. 7 Cmo 58/2006-98, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2005, č. j. 17 Cm 29/2005-69, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 11. 2005, č. j. 17 Cm 29/2005-69, v právní věci žalobce Ing. A. V. (dále jen "žalobce") proti žalovanému stěžovateli o zaplacení částky 130.000 Kč, rozhodl, že směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Ostravě dne 15. 4. 2003, č. j. 17 Sm 40/2003-7, se ponechává v platnosti (výroková část I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dalších nákladů řízení (výroková část II.). Krajský soud v Ostravě (poté, když vyšel z podaných námitek stěžovatele a z učiněných skutkových zjištění) dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nejsou důvodné. Krajský soud stěžovatelovu námitku zániku kauzy posoudil jako nedůvodnou; námitka, že směnka nemá kauzu, má smysl jedině za předpokladu, že dlužník zároveň tvrdí, že jeho podpis směnky byl nesvobodný, nebo byl učiněn v omylu. Nic takového však v námitkách tvrzeno nebylo, neboť stěžovatel uvedl, že se jedná o jeho vlastní podpis a navíc věděl, že listinou, kterou podepsal, je směnka. Stěžovateli se navíc nepodařilo prokázat, že by směnka kauzu neměla, neboť neprokázal, že by nebylo na směnku na částku 300.000 Kč nic hrazeno; to se nepodařilo prokázat ani listinnými důkazy z trestního spisu, zejména usnesením z 16. 11. 2005, č. j. ZT 545/2005-12. Krajský soud v Ostravě rovněž posoudil jako nedůvodnou námitku zlé víry; okolnost, že majitel směnky jednal při nabývání směnky ke škodě dlužníka, není samostatnou námitkou, neboť důkaz této okolnosti je předpokladem úspěšného uplatnění jiné námitky svědčící dlužníku proti předchozímu majiteli i proti indosotáři. Z uvedeného plyne, že námitka nabytí směnky ke škodě dlužníka se vztahuje k § 17 zákona č. 151/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen "ZSŠ"), týkající se směnek indosovaných, což směnka, která je předmětem sporu, nebyla. Krajský soud konečně posoudil jako nedůvodné další námitky stěžovatele týkající se vad předmětné směnky, poněvadž ze směnky jednoznačně vyplývá bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu (130.000 Kč), protože v textu je uvedeno "za tuto vlastní směnku zaplatím 130.000,- Kč") a směnečná suma je vypsána jak číselně, tak slovně. Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu je tedy v souladu s ustanovením § 1 ZSŠ. Co se týče pochyb, kdy byla směnka vystavena, ze směnky samé bylo opět jednoznačně zjištěno, že byla vystavena dne 5. 1. 2000. Krajský soud stěžovatelovu námitku týkající se termínu splatnosti (tedy toho, že je škrtnut údaj ve směnce) posoudil jako nedůvodnou, neboť na směnce je uveden den 28. 2. 2000, před tím je proškrtnuta číslice 19 a je zde uvedeno - opravil a podpis stěžovatele; z toho jednoznačně plyne, že došlo k písařské chybě, "když počal psát letopočet číslicemi 1 a 9". Krajský soud proto dovodil, že směnka je ve smyslu ZSŠ platná. Konstatoval, že se stěžovatel neubránil povinnosti směnku zaplatit a ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti, neboť žalobce jako majitel směnky má "právo na nároky" vyplývající z § 48 odst. 1 ZSŠ. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 6. 2006, č. j. 7 Cmo 58/2006-98, k odvolání stěžovatele citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě potvrdil. Uvedl, že se zaměřil na přezkoumání správnosti postupu soudu prvého stupně, pokud jde o uplatněné kauzální námitky; zdůraznil, že stěžovatel byl povinen tvrdit a prokázat obsah směnečné smlouvy a současně tvrdit a prokázat, že závazek, k jehož zajištění byla směnka vystavena, neexistuje nebo vůbec nevznikl, což se mu nepodařilo. Dále se bránil i námitkami směnečnými, leč proti jejich posouzení soudem prvého stupně již v odvolání nic nenamítal; proto dovolací soud odkázal na přiléhavé odůvodnění obsažené v odvoláním napadeném rozsudku. Vrchní soud dále zdůraznil (a to i s odkazem publikovanou judikaturu), že za situace (kterou v odůvodnění podrobněji popsal), kdy není zjištěn obsah závazku, k jehož zajištění byla směnka vystavena, není možné vést dokazování ke zjištění, zda směnkou zajištěný závazek neexistoval či vůbec nevznikl. Ke stěžovatelově tvrzení, že skutkový stav věci byl zjištěn neúplně (neboť prý soud neprovedl navržené důkazy) odvolací soud zdůraznil, že obsah spisu č. ČTS: ORVS-385/SKPV-2005 (vedený u OSZ Vsetín pod sp. zn. ZT 545/2005; Poznámka: správně má být uvedeno ORVS-383/SKPV-2005 ) byl k důkazu čten při jednání dne 23. 11. 2005 a soud prvého stupně z něho činil skutková zjištění. Odvolací soud proto konstatoval, že stěžovatel nemohl být s tímto odvolacím důvodem úspěšný. Navíc prohlásil, že i kdyby soud prvého stupně navrhovaný důkaz tímto vyšetřovacím spise neprovedl, nebyl by stěžovatel s uplatněným odvolacím důvodem dle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. úspěšný i proto, že ve vyšetřovacím spisu jsou pouze úřední záznamy o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 a odst. 4 tr. ř., leč podle § 158 odst. 5 tr. ř. nelze úřední záznam v řízení před soudem jako důkaz použít. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém odkázal - co do jeho přípustnosti - na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.; namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel poukázal na pochybení soudů nižších stupňů při dokazování a vytýkal jim, že neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo a současně opominuly rozhodné skutečnosti, které byly prokázány. Dále namítl logické rozpory v hodnocení důkazů a s odkazem na ustanovení § 17 ZSŠ odmítl závěr odvolacího soudu, že neprokázal nabytí směnky žalobcem "ve zlé víře". Konečně tvrdil, že byl poškozen ve svém právu na spravedlivý proces a že byla porušena jeho práva zaručená článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jestliže mu nebylo umožněno "před soudem vystoupit a vyjádřit se k provedenému dokazování". Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2007, č. j. 29 Odo 1644/2006-139, dovolání stěžovatele odmítl. Poukázal na to, že podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a z výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto posoudil přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se stěžovatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel (stěžovatel) v dovolání označil. Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem. Nejvyšší soud prohlásil, že stěžovatelem uplatněné dovolací důvody - posuzováno podle obsahu dovolání - jsou, s výjimkou níže uvedenou, podřaditelné u