I.ÚS 618/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 618/11 ze dne 30. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Ježka, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní č. 5, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2010, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008, 29 NSČR 10/2009-A-36, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2008, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008, 3 VSOL 106/2008-A-24, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2008, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008-A-12, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 6. 2008, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008-A-12, na základě insolvenčního návrhu věřitele SLAVIA INVEST a. s. (dále jen "IN") ze dne 19. 3. 2008 zjistil úpadek dlužníka (dále jen "stěžovatel"; výroková část I.), ustanovil insolvenčního správce (výroková část II.) a prohlásil konkurs na majetek stěžovatele (výroková část III.); ve výrokových částech IV. až X. rozhodl o dalších krocích v rámci insolvenčního řízení. Soud vyšel z toho, že: stěžovatel se k insolvenčnímu návrhu v určené lhůtě nevyjádřil a nepředložil insolvenčnímu soudu seznam svého majetku, závazků a zaměstnanců (dále též jen "seznamy"), ač mu příslušná výzva byla doručena zvláštním způsobem dne 26. května 2008 a ač byl poučen o následcích nepředložení seznamů. IN doložil, že má vůči stěžovateli splatnou a vykonatelnou pohledávku ve výši 331.448 Kč a že dalšími věřiteli stěžovatele s pohledávkami po lhůtě splatnosti jsou Kooperativa pojišťovna, a. s. (dále "pojišťovna") a Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále "stát"). Krajský soud proto uzavřel tak, že: IN je aktivně legitimován k podání insolvenčního návrhu, který obsahoval náležitosti požadované § 103 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "IZ"); IN připojil v souladu s § 105 IZ přihlášku své splatné pohledávky; stěžovatel je v úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 IZ, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit; v souladu s § 3 odst. 2 písm. d/ IZ se dále má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jelikož nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud; o stěžovatelově úpadku rozhodl dle § 136 IZ a s rozhodnutím o úpadku spojil insolvenční soud dle § 148 odst. 1 IZ i rozhodnutí o prohlášení konkursu, jelikož stěžovatel - ač poučen - nepodal návrh na povolení oddlužení. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 10. 2008, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008, 3 VSOL 106/2008-A-24, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrokových částech I. až III. (výroková část I.) a ve výrokových částech IV. až X. odvolání odmítl (výroková část II.). Odvolací soud v případě potvrzení výrokových části I. až III. napadeného usnesení krajského soudu vyšel z ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2, § 97 odst. 3, § 136 odst. 1, § 143 odst. 1 a § 148 odst. 1 IZ. Odvolací soud dovodil, že IN doložil svou splatnou pohledávku vzešlou z úvěrové smlouvy ze dne 21. 12. 1990, kterou se stěžovatelem uzavřela jako věřitelka původně Komerční banka, a. s., a to ve výši nejméně 318.700 Kč na jistině, s přísl.; vznik a existenci svého závazku z tohoto titulu (včetně obou postupních smluv, na jejichž základě nabyl pohledávku IN) stěžovatel ostatně nezpochybnil, ani netvrdil, že by tato pohledávka plněním zcela zanikla. To, že Komerční banka, a. s., nevyužila zástavního práva, na existenci stěžovatelova závazku ničeho nemění. Rozhodné není ani to, že nejde o pohledávku vykonatelnou (že platební rozkaz, jímž měla být pohledávka přiznána insolvenčnímu navrhovateli, případně nebyl - jak udává stěžovatel - v právní moci), neboť pro dané řízení zcela postačuje, že jde o pohledávku splatnou nejméně od roku 1994, jejíž aktuální výše nebyla v této fázi insolvenčního řízení právně významná. Odvolací soud zdůraznil, že pohledávky vůči stěžovateli doložily také pojišťovna a stát a stěžovatel jejich pohledávky v odvolání nijak nezpochybnil. Ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně tedy byla vůči stěžovateli doložena (§ 3 odst. 1 IZ) existence splatných pohledávek IN i dalších dvou věřitelů, přičemž se jednalo o pohledávky po lhůtě splatnosti po dobu delší než 30 dnů. Vrchní soud konečně poukázal na to, že bylo osvědčeno, že stěžovatel tyto závazky neplnil po dobu delší 3 měsíců [§ 3 odst. 1 písm. c/, odst. 2 písm. b) IZ]; stěžovatel tedy splňoval podmínky úpadku ve formě platební neschopnosti. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže dle § 136 IZ rozhodl o úpadku stěžovatele a spojil-li toto rozhodnutí (v souladu s § 148 odst. 1 IZ) s rozhodnutím o prohlášení konkursu (stěžovatel je osoba, u které insolvenční zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací a návrh na povolení oddlužení nepodal). Odvolací soud konečně uvedl, že stěžovatel v odvolání proti osobě insolvenčního správce nic nenamítal. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 12. 2010, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008, 29 NSČR 10/2009-A-36, dovolání proti té části výrokové části I. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2008, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008-A-12, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvého stupně ve výroku o ustanovení insolvenčního správce odmítl (výroková část I.) a ve zbývající části dovolání zamítl (výroková část II.). Nejvyšší soud v prvé řadě konstatoval objektivní nepřípustnost dovolání proti té části výrokové části I. napadeného usnesení odvolacího soudu, kterou tento soud potvrdil výrokovou část II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2008, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008-A-12, tj. výroku o ustanovení insolvenčního správce; tomu brání skutečnost, že usnesení soudu prvního stupně v této výrokové části (stejně jako usnesení odvolacího soudu jej potvrzující) není usnesením "ve věci" samé (srov. k tomu shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 NSČR 4/2009). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Dovolací soud shledal [s odkazem na § 238a odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] přípustnost dovolání proti té části výrokové části I. napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrokové části I. (tj. o zjištění dlužníkova úpadku) a ve výrokové části III. (tj. ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka). Nejvyšší soud dovodil, že za správný lze mít závěr odvolacího soudu, že stěžovatel má více věřitelů (nejméně tři) s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Tím jsou osvědčeny znaky dlužníkova úpadku uvedené v § 3 odst. 1 písm. a) a písm. b) IZ [přičemž závěr o existenci dalších věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti (pojišťovny a banky), pak nezpochybňuje ani stěžovatelova obrana založená na argumentu, že o těchto pohledávkách nevěděl]. Dovolací soud zdůraznil, že s ohledem na to, že stěžovatel nesplnil povinnost uloženou mu insolvenčním soudem a nepředložil v řízení před soudy nižších stupňů seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, platila ohledně dalšího znaku stěžovatelova úpadku uvedeného v § 3 odst. 1 písm. c) IZ, tedy ohledně dlužníkovy neschopnosti plnit výše popsané závazky, vyvratitelná domněnka uvedená v § 3 odst. 2 písm. d) IZ. Stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně tuto domněnku nevyvrátil (stěžovatel se v tomto řízení proti insolvenčnímu návrhu nebránil - tedy při obraně svých práv zůstal nečinný). Ani v odvolacím řízení nenabídl soudu žádné tvrzení či důkaz, na jehož základě by bylo možné uzavřít, že je schopen splatit v insolvenčním řízení osvědčené závazky po lhůtě splatnosti. Nejvyšší soud poukázal i na nezpůsobilost stěžovatelova tvrzení, že sám má vůči státu pohledávku převyšující osvědčené pohledávky; v této souvislosti připomněl, judikatorní závěr, že v případě, kdy stěžovatel (dlužník) není schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky (zde tvrzenou pohledávku vůči státu), k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Nejvyšší soud zdůraznil, že tento závěr, který zformuloval již v konkursních souvislostech při výkladu § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (srov. usnesení ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněné pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se plně prosadí i při zkoumání stěžovatelovy platební neschopnosti podle ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 IZ. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž co do závěru o dlužníkově úpadku ve formě platební neschopnosti správné. Dovolací soud konečně poukázal i na to, že výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka je výrokem závislým na rozhodnutí o stěžovatelov