I.ÚS 815/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 815/22 ze dne 19. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 5 Tdo 1086/2021-4247, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2021 č. j. 1 To 85/2020-4126, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 23. července 2020 č. j. 61 T 2/2016-2889, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2019 sp. zn. 5 Tdo 817/2018, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. prosince 2017 sp. zn. 1 To 45/2017, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 20. dubna 2017 sp. zn. 61 T 2/2016, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2017 sp. zn. 3 To 141/2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 19. října 2016 sp. zn. 61 T 2/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), ze dne 23. 7. 2020 sp. zn. 61 T 2/2016 byla stěžovatelka (vedle dalších spoluobviněných) podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. 3. Společné odvolání stěžovatelky a dalších spoluobviněných vrchní soud usnesením ze dne 20. 5. 2021 č. j. 1 To 85/2020-4126 zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. 4. Společné dovolání stěžovatelky a dalších spoluobviněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2021 č. j. 5 Tdo 1086/2021-4247 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že toto dovolání stojí na stěžejní námitce, že posuzované jednání nelze podřadit pod právní pojem "zahraniční obchod s vojenským materiálem" ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle § 265 odst. 1 trestního zákoníku, kterou obvinění včetně stěžovatelky namítali již v předchozím dovolání a se kterou se Nejvyšší soud vypořádal již ve svém prvním rozhodnutí ve věci, tedy v kasačním usnesení ze dne 4. 12. 2019 sp. zn. 5 Tdo 817/2018. Mimo jiné poukázal na to, že nebylo zřejmé, proč proti rozhodnutí vrchního soudu ohledně právní kvalifikace zločinu provedení obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 trestního zákoníku brojila i stěžovatelka, které se daná právní kvalifikace vůbec netýká. Protože stěžovatelka (vedle dalších obviněných) v dovolání uplatnila výlučně námitky, se kterými se Nejvyšší soud již dříve vypořádal a zaujal k nim závazný právní názor, který následně respektovaly soudy nižších stupňů, nezbylo, než její dovolání (vedle dovolání dalších spoluobviněných) odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné. Nejvyšší soud zdůraznil, že jeho závazným právním názorem v intencích § 265s odst. 1 trestního řádu je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž i sám dovolací soud, stane-li se věc znovu předmětem přezkumu v dovolacím řízení v téže věci a nezmění-li se rozhodná skutková zjištění. 5. Nutno dodat, že šlo o opakovaná rozhodování obecných soudů v dané věci, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá i všechna předchozí rozhodnutí obecných soudů. Původně byla (vedle dalších spoluobviněných) rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 61 T 2/2016 zproštěna předmětné obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. 3 To 141/2016 zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dalším rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 61 T 2/2016 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Tento odsuzující rozsudek byl částečně zrušen rozsudkem vrchního soudu ze dne 11. 12. 2017 sp. zn. 1 To 45/2017, přičemž trestní věc stěžovatelky byla za použití § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena Ministerstvu průmyslu a obchodu jako správnímu orgánu k posouzení, zda jde o přestupek - správní delikt. K dovolání stěžovatelky a dalších spoluobviněných Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu posledně zmíněný rozsudek vrchního soudu, dále zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 61 T 2/2016 i usnesení vrchního soudu ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. 3 To 141/2016 a ve výrocích o vině pod body 1. a 2. zrušil mimo jiné i ohledně stěžovatelky zprošťující rozsudek krajského soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 61 T 2/2016. Krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále opakovaně uvádí, že dané mnoho let trvající trestní řízení mělo nikoliv nevýznamný reputační dopad na její podnikatelskou činnost, i když byla nakonec předmětné obžaloby zproštěna podle § 226 písm. b) trestního řádu. Konstatuje, že rozhodující soudy zprošťující rozhodnutí odůvodnily tím, že za ni jednající obžalované fyzické osoby V. M. a E. Z. M. sice spáchaly zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 trestního zákoníku (za který nemohla být trestně odpovědná, neboť v době spáchání skutku nebyl uvedený trestný čin v katalogu potenciálních trestných činů právnických osob), nicméně že z tvrzených nelegálních obchodů nelze vyvozovat trestní odpovědnost za neodvedení daně či cla, proto je namístě ji obžaloby zprostit. Takový postup podle stěžovatelky nevedl k "očištění" jejího jména. Tvrdí, že skutek tak, jak je popsán v obžalobě, se nestal, a je přesvědčena, že bylo namístě zprostit ji, mimo další osoby, obžaloby ve smyslu § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla stíhána, byť tento skutek nebyl shledán trestným činem. Podle ní ve věci rozhodující obecné soudy ve všech svých v záhlaví specifikovaných rozhodnutích nesprávně posoudily otázku naplnění či nenaplnění stíhaného skutku, neboť neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by V. M. a E. Z. M. věděli o tom, že se podíleli na uskutečnění zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení a licence, resp. že takového výsledku aktivně chtěli dosáhnout či s ním byli alespoň srozuměni. K tomu podrobně rozebírá a ze svého pohledu hodnotí učiněná skutková zjištění, která podle jejího mínění umožňují více interpretací průběhu skutkového děje, přičemž zdůrazňuje, že je třeba zvolit interpretaci pro ni nejvíce příznivou. Je přesvědčena, že posuzované jednání obviněných nelze podřadit pod právní pojem "zahraniční obchod s vojenským materiálem" ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle § 265 odst. 1 trestního zákoníku a že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o procesně nepoužitelný důkaz v podobě nezákonné prohlídky jiných prostor (dočasného celního skladu stěžovatelky). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021 č. j. 5 Tdo 1086/2021-4247, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2021 č. j. 1 To 85/2020-4126 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 23. 7. 2020 č. j. 61 T 2/2016-2889 byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla zmíněná rozhodnutí vydána. Ústavní soud je u těchto rozhodnutí k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěž