I.ÚS 822/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 822/06 ze dne 14. 1. 2008 N 9/48 SbNU 81 K otázce dvojinstančnosti v daňovém řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 14. ledna 2008 sp. zn. I. ÚS 822/06 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006 č. j. 7 Afs 39/2005-53, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004 č. j. 6 Ca 259/2003-25, proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném ze dne 24. 11. 2001 č. j. 3502/01/031920/2117, proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném ze dne 16. 3. 2000 č. j. 13485/00/031920/1588, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. 9. 2003 č. j. 8305/03-110, proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném ze dne 21. 1. 2003 č. j. 2592/03/031920/1588, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 16. 12. 2002 č. j. 10766/02-110, proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném ze dne 11. 3. 2002 č. j. 14514/02/031920/1588, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 13. 12. 1999 č. j. 5814/110/1999, proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném ze dne 4. 6. 1999 č. j. 27371/99/031/0616, proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Slaném ze dne 17. 2. 1999 č. j. 8728/99/031920/0616, vydaných ve stěžovatelových daňových věcech, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního úřadu ve Slaném a Finančního ředitelství v Praze jako účastníků řízení. I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006 č. j. 7 Afs 39/2005-53, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004 č. j. 6 Ca 259/2003-25, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. 9. 2003 č. j. 8305/03-110 a rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném ze dne 21. 1. 2003 č. j. 2592/03/031920/1588 se zrušují. II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství v Praze (dále také jen "finanční ředitelství") a Finančního úřadu ve Slaném (dále také jen "finanční úřad") s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu ve Slaném ze dne 17. 2. 1999 č. j. 8728/99/031920/0616 na daň z příjmů fyzických osob za rok 1997 byla stěžovateli stanovena dodatečná daňová povinnost za uvedené zdaňovací období ve výši 3 108 320 Kč. Stěžovatel má za to, že jeho odvolání ze dne 14. 5. 1999 proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru bylo podáno včas, neboť uvedený platební výměr mu nebyl nikdy doručen a stěžovatel se dozvěděl o jeho existenci až dne 23. 4. 2003 v souvislosti s jiným jednáním u správce daně. Rozhodnutím Finančního úřadu ve Slaném ze dne 4. 6. 1999 č. j. 27371/99/031/0616 však bylo odvolání zamítnuto jako opožděné s tím, že lhůta pro jeho podání skončila dne 19. 4. 1999. Proto se stěžovatel proti tomuto rozhodnutí dne 30. 6. 1999 odvolal, o odvolání rozhodlo Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 13. 12. 1999 č. j. 58 14/110/1999 tak, že odvoláním napadené rozhodnutí zrušilo. Stěžovatel má tedy za to, že dodatečný platební výměr nemohl nabýt právní moci, neboť odvolání, které proti němu dne 14. 5. 1999 podal, bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 13. 12. 1999 uznáno za podané včas, protože pokud Finanční ředitelství v Praze své zrušující rozhodnutí neodůvodnilo, jednoznačně vyhovělo odvolání stěžovatele v plném rozsahu. 3. Poté, co bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 13. 12. 1999 odvoláním napadené rozhodnutí finančního úřadu o zamítnutí odvolání pro opožděnost zrušeno, Finanční úřad ve Slaném se v následujících téměř čtyřech letech odvoláním stěžovatele věcně zabýval a rozhodnutím ze dne 11. 3. 2002 č. j. 14514/02/031920/1588 mu dokonce částečně vyhověl. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém stejně jako v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru zejména napadal skutečnost, že správce daně v jeho věci uplatnil kontumační postup podle § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále jen "daňový řád"), ačkoli pro něj nebyly dány zákonné podmínky. Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 16. 12. 2002 č. j. 10766/02-110 bez odůvodnění rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném ze dne 11. 3. 2002 zrušilo. Stěžovatel uvádí, že podle § 50 odst. 5 daňového řádu, směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne, v opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Pokud tedy odvolací orgán svým rozhodnutím zrušil rozhodnutí správce daně ze dne 11. 3. 2002, které bylo vydáno na základě kontumačního postupu, rozhodl právě a pouze o tom, že nebyly dodrženy zákonné podmínky tohoto způsobu stanovení daně. Dle stěžovatele tímto rozhodnutím odvolací orgán zrušil současně také dodatečný platební výměr ze dne 17. 2. 1999, byť to výslovně ve výroku rozhodnutí neuvedl, neboť ve smyslu § 50 odst. 7 daňového řádu vyhověl odvolání stěžovatele v plném rozsahu. Stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, že jeho odvolání proti rozhodnutí správce daně ze dne 11. 3. 2002 bylo podáno pouze proti tomuto rozhodnutí, neboť v odvolání ze dne 16. 4. 2002 se domáhal toho, aby obě rozhodnutí finančního úřadu, tedy jak dodatečný platební výměr ze dne 17. 2. 1999, tak i rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném ze dne 11. 3. 2002, byla zrušena. Pokud Finanční ředitelství v Praze svým rozhodnutím ze dne 16. 12. 2002 vyhovělo odvolání stěžovatele v plném rozsahu, zrušilo tak obě shora uvedená správní rozhodnutí, neboť takový závěr plyne z ustanovení § 50 odst. 7 daňového řádu. Další postup správce daně měl být takový, že měl respektovat rozhodnutí nadřízeného odvolacího orgánu, zrušit vůči stěžovateli exekuci a vrátit mu zadržované finanční prostředky. Správce daně však namísto toho rozhodnutím ze dne 21. 1. 2003 č. j. 2592/03/031920/1588 zamítl odvolání stěžovatele ze dne 14. 5. 1999 jako opožděně podané. Správce daně tedy rozhodl podruhé stejně jako již dříve svým zrušeným rozhodnutím ze dne 4. 6. 1999, a porušil tak ustanovení § 28 odst. 1 daňového řádu, podle kterého vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Rozhodnutí správce daně ze dne 21. 1. 2003 napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém mimo jiné namítal, že napadeným rozhodnutím bylo ignorováno rozhodnutí nadřízeného odvolacího orgánu, který již o včasnosti podání odvolání rozhodl. V odůvodnění rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. 9. 2003 č. j. 8305/03-110, kterým bylo odvolání stěžovatele zamítnuto s tím, že dodatečný platební výměr byl stěžovateli řádně doručen a odvolání stěžovatele ze dne 14. 5. 1999 bylo podáno opožděně, se však Finanční ředitelství v Praze odvolacími námitkami stěžovatele vůbec nezabývalo. Stěžovatel má za to, že stejně jako byl správce daně vázán rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 13. 12. 1999, kterým bylo zrušeno rozhodnutí správce daně o zamítnutí odvolání ze dne 14. 5. 1999 pro opožděnost, je tímto svým rozhodnutím vázán také samotný odvolací orgán. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 487/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 59, str. 31), podle kterého je odvolací orgán i správce daně vázán také svými vlastními rozhodnutími vydanými v jiné věci. 4. Podstatou stěžovatelovy obsáhlé ústavní stížnosti je tvrzení, že rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném ze dne 21. 1. 2003 č. j. 2592/03/031920/1588, kterým se jeho odvolání opětovně zamítá jako opožděně podané, vůbec nemělo být vydáno, neboť rozhodnutí o stejném obsahu již bylo vydáno Finančním úřadem ve Slaném dne 4. 6. 1999 a bylo jako nezákonné rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 13. 12. 1999 č. j. 5814/110/1999 zrušeno. Pro správce daně se tak jednalo o věc rozhodnutou, a neměl právo totožné rozhodnutí vydat znovu, neboť tím porušil zásadu rei iudicatae. 5. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že správce daně při stanovování daňové povinnosti stěžovatele účelově manipuloval s evidencí vedenou ohledně daně z příjmů stěžovatele za rok 1997, a poukazuje na nezákonnost postupu Finančního ředitelství v Praze a Finanční