I.ÚS 85/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 85/23 ze dne 25. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Petrou Němcovou, advokátkou, sídlem Svobody 2084, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 11 Tdo 453/2022-2261, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2021 sp. zn. 2 To 104/2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. srpna 2021 č. j. 9 T 4/2021-1913, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným čtyřnásobným přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (pod body 1, 2, 4, 5), přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem 2), zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (pod bodem 3), zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (pod bodem 6) a přečinem výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem 7). Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu masérské, rekondiční a regenerační služby jako osobě samostatně výdělečně činné i jako závislé osobě na dobu pěti roků. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 16 583 Kč a České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 2 063 Kč. 3. Rozsudek krajského soudu napadli odvoláními stěžovatel, jeho manželka M. H., poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a poškozená Pavla B. (jedná se o pseudonym). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu zrušil pouze ve výroku o náhradě škody u poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody ve výši 18 252 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení. K odvolání poškozené Pavla B. podle § 265 trestního řádu rozhodl, že se jmenovaná poškozená s celým svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele a M. H. byla podle § 256 trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Po přezkoumání věci shledal, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není dán žádný zjevný nesoulad. Konstatoval, že krajskému soudu nelze vytýkat, vycházel-li při rozhodnutí o vině stěžovatele v bodech 1 - 6 skutkové věty výroku rozsudku zejména z výpovědí poškozených a ze závěrů znaleckých zkoumání. Krajský soud podle něj provedl všechny potřebné důkazy, a neprovedl-li některé navrhované důkazy, návrh na jejich provedení zamítl a řádně odůvodnil. Ve shodě s rozhodnutími krajského soudu a vrchního soudu na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že stěžovatel jednal za účelem vlastního sexuálního uspokojení a že jeho jednání hrubým a závažným způsobem zasahovalo do intimní sféry poškozených a rozhodně nebylo součástí běžné masérské činnosti. 5. K námitkám stěžovatele směřujícím proti právní kvalifikaci jednání pod bodem 7. skutkové věty výroku rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud uvedl, že v masérské provozovně stěžovatele bylo prokazatelně zajištěno množství léků uvedených v tzv. skutkové větě, které obsahovaly účinnou látku testosteron, který je uveden v příloze 1 nařízení vlády č. 454/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že i kdyby bylo zjištění ohledně léků pravdivé, stál na poli omluvitelného právního omylu, který by měl vylučovat jeho trestnost. Zdůraznil, že kdyby stěžovatel nevěděl, že u něj zajištěné léky obsahovaly látku, jejíž přechovávání ve větším množství je trestné, šlo by o právní omyl negativní o trestnosti činu, který pachatele neomlouvá podle zásady ignorantia iuris nocet (neznalost zákona neomlouvá). Pachatel by jednal nezaviněně jen tehdy, nemohl-li by se omylu vyvarovat. V případě stěžovatele a s ohledem na charakter vytýkaného jednání by však podle Nejvyššího soudu bylo možno jen těžko uvěřit tomu, že by nevěděl, o jaké látky jde, a že jejich přechovávání ve větším množství je nelegální. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že orgány činné v trestním řízení se od počátku trestního řízení snažily shromáždit důkazy v jeho neprospěch. Námitky obhajoby soudy podle stěžovatele nereflektovaly a důkazy, které obhajoba navrhovala k vyvrácení tvrzení poškozených, byly odmítnuty. Nedošlo k přezkoumání znaleckých posudků, k vyšetřovacímu pokusu ani k řádnému odůvodnění rozhodnutí a vyhodnocení rozporů ve výpovědích poškozených, znalců a listinných důkazů. Má za to, že námitky, které obhajoba uplatnila proti průběhu znaleckého zkoumání, soudy vůbec nereflektovaly. Znovu ze svého pohledu rozebírá výpovědi poškozených a závěry znaleckých posudků, a rovněž poukazuje na nestandardní postupy v přípravném řízení. Zdůrazňuje, že ze spisového materiálu vyplynulo, že poškozené odmítly zkoumání znalcem, na což reagovalo příslušné státní zastupitelství intervencí u těchto poškozených, kdy následně došlo ke změně jejich postoje. Je přesvědčen, že takový postup státního zastupitelství odporoval zákonu a nebyl transparentní, čím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, avšak rozhodující soudy tuto skutečnost nezhojily. Stejně tak se podle něj nezabývaly jeho námitkami ohledně právní kvalifikace skutku uvedeného pod bodem 7 výroku rozsudku krajského soudu. 7. Závěrem v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny, když byl přiznán nárok za léčbu poškozené Jiřiny S. (jedná se o pseudonym) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ač léčba souvisela s její předchozí psychiatrickou léčbou a byla nezávislá na jakékoliv jeho činnosti. Rovněž nárok České průmyslové zdravotní pojišťovny byl podle něj přiznán bez dalšího přezkumu a bez řádného zhodnocení důkazů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není ji