I.ÚS 987/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 987/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti O2 Czech Republic a.s., Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 38/2022-403, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021 č. j. 13 Co 375/2020-339 v rozsahu, v němž nebyl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 38/2022-403, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Českého telekomunikačního úřadu jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 4. 2022, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená podle čl. 3 odst. 1, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II Ústavní soud z ústavní stížnosti, soudních rozhodnutí a vyžádaného spisu sp. zn. 60 C 351/2016 vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") zjistil následující. Stěžovatelka se v řízení vedeném civilními soudy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhala náhrady škody (ve výši 250 789 000 Kč) a nemajetkové újmy (původně ve výši 87 102 952 Kč a následně po úpravě žaloby ve výši 70 469 252 Kč), které jí měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "vedlejší účastník") spočívajícího v porušení povinnosti rozhodnout v celkem 15 127 tzv. účastnických sporech podle § 129 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále jen "zákon o elektronických komunikacích"), tj. ve sporech o peněžité plnění vedených mezi stěžovatelkou jako osobou poskytující veřejně dostupné služby elektronických komunikací a uživateli těchto služeb, popř. ve sporech o námitkách proti vyúčtování, v zákonné lhůtě šesti měsíců stanovené v § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, ve znění účinném od 1. 7. 2010. Jednalo se o jednotlivá řízení, v nichž byly na základě jedinečných skutkových okolností vymezeny odlišné peněžní nároky. Obvodní soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2020 č. j. 60 C 351/2016-276 zastavil řízení o žalobě v části, v níž se stěžovatelka domáhala na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 16 633 700 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 70 469 252 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a částku 4 278 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok III.) a vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení o žalobě v části, v níž se stěžovatelka domáhala na vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 250 789 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (výrok IV.). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejšího účastníka v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 70 469 252 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 5 400 Kč (výrok II.). Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka v celém jeho rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek městského soudu ve výroku I. ohledně částky 318 872,33 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu městskému soudu k dalšímu řízení (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl (výrok II.), a to pro nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. III Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že k porušení výše citovaných základních práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu městského soudu, který změnil rozhodnutí obvodního soudu a zamítl žalobu stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy, neboť její vznik měl být podle městského soudu posuzován ve vztahu ke každému jednotlivému řízení zatíženému nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka zvlášť. Stěžovatelka rozporuje závěr městského soudu, že za plně postačující náhradu nemajetkové újmy lze označit omluvu, kterou již vedlejší účastník stěžovatelce v minulosti poskytl. K porušení základních práv stěžovatelky mělo dále dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, který v rámci posuzování přípustnosti dovolání rozdělil stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy na jednotlivé dílčí nároky, které hodnotil jako bagatelní. Stěžovatelka tvrdí, že jí byl odepřen přístup k soudu, pokud Nejvyšší soud její dovolání odmítl pro nepřípustnost ohledně všech dílčích nároků, v nichž stěžovatelka požadovala za jednotlivá správní řízení finanční zadostiučinění ve výši, jež nepřesahovala částku 50 000 Kč. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti odkazuje rovněž na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3153/15, I. ÚS 2330/16 a III. ÚS 2891/20, které podle jejího názoru nebyly obecnými soudy reflektovány. IV Nejvyšší soud ve svém vyjádření připomenul vlastní ustálenou judikaturu, na jejímž základě v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně. A to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází podle Nejvyššího soudu z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události. Nejvyšší soud rovněž poukázal na judikaturu Ústavního soudu, který uvedenou judikatorní praxi Nejvyššího soudu jako ústavně konformní opakovaně aprobuje. A naopak odkazy na stěžovatelkou citovanou judikaturu zdejšího soudu považuje za nepřiléhavé. Nejvyšší soud závěrem uvedl, že napadeným rozhodnutím nemohlo být porušeno žádné ze základních práv stěžovatelky. Argumentace uplatněná v ústavní stížnosti nemá podle jeho náhledu potenciál vést ke změně dlouhodobé ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V podrobnostech Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl. Městský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Současně konstatoval, že oproti stěžovatelce považoval za ústavně konformní jak důvody svého rozsudku v rozsahu, v němž jej dovolací soud nezrušil, tak i zpochybněné úvahy dovolacího soudu, které jej vedly k odmítnutí dovolání stěžovatelky. Konstatoval, že k namítanému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Úsudek stěžovatelky, že se v případě nároku na odškodnění za porušení povinnosti rozhodnout v zákonné či snad v přiměřené lhůtě (podle názoru dovolacího soudu) domáhala jediného nároku, pokud vyčíslila odškodnění ve vztahu ke každému jednotlivému z 15 127 řízení, považoval městský soud za nesprávný. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a obsahující množství nepravdivých, zavádějících či realitu neodrážejících tvrzení. Co se týká merita ústavní stížnosti, konstatoval, že v postupu dovolacího ani odvolacího soudu neshledává porušení stěžovatelkou uváděných základních práv. Vnímá rozdíl mezi instituty řádného opravného prostředku, kterým je odvolání, a mimořádného opravného prostředku, tedy dovoláním, a podmínkami pro přípustnost těchto opravných prostředků stanovených v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Vedlejší účastník je přesvědčen, že městský soud postupoval v souladu se zákonem, když připustil odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto na základě žaloby o nároku jako celistvém, a Nejvyšší soud pak v kontextu vývoje řízení rozhodl zcela v intencích své dosavadní Ústavním soudem mimo excesy aprobované rozhodovací praxe. Vedlejší účastník dále uvedl, že od počátku řízení namítal, že spolu jednotlivé nároky ve svém skutkovém základu nikterak nesouvisejí a tak nelze požadovat kompenzaci nemateriální újmy z mnoha řízení jako "generální". Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Pro případ, že by Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou a zrušil také napadený rozsudek městského soudu, navrhl vedlejší účastník současné zrušení rozsudku obvodního soudu, který podle jeho názoru trpí závažnými vadami. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka stěžovatelce k repl