II.ÚS 1023/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1023/09 ze dne 10. 8. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti Lučební závody, a. s., Kolín, se sídlem Pražská 54, 208 02 Kolín, zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 98, 280 02 Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2009, č. j. 32 Cdo 4466/2007-190, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2007, č. j. 51 Co 143/2006-148, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 8. 2006, č. j. 8 C 162/2003-109, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Přerově jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou dne 22. 4. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejích ústavně chráněných základních práv. Konkrétně tvrdí, že obecné soudy svým postupem porušily čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba společnosti Frenn Trading B.V. (dále jen "žalobce"), kterou se domáhal proti stěžovatelce jako ručiteli a žalovaným VEFO spol. s r.o. (dále jen "žalovaný ad. 1"), a M. V. (dále jen "žalovaný ad. 3") zaplacení částky 450.000 Kč s tím, že proti žalovaným ad. 1 a 3. se dále domáhal zaplacení příslušenství. Obecné soudy žalobě rozhodnutími napadenými nyní ústavní stížností vyhověly. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnila před obecnými soudy a v okolnosti, že tam nebyla akceptována, spatřuje porušení svých základních práv, jak je uvedeno shora. V ústavní stížnosti na prvním místě polemizuje se závěry obecných soudů k otázce výkladu ustanovení obchodního zákoníku ohledně ručení. Nesouhlasí s názorem, že se jedná o komplexní úpravu, a z toho důvodu nelze subsidiárně použít ustanovení § 549 občanského zákoníku, podle kterého může ručitel odepřít plnění, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem. Podle jeho názoru se např. ustanovení § 516 odst. 3, § 532, a § 572 odst. 1 občanského zákoníku použijí při ručení v obchodně-právních vztazích v případě změny závazku. Dovozuje, že ustanovení § 549 občanského zákoníku neupravuje obsah či podmínky ručitelského závazku, ale má obecnou povahu, a proto platí i pro ručení podle obchodního zákoníku. Na podporu těchto svých závěrů uvádí, že právo ručitele odepřít plnění v případě, že věřitel zavinil, že pohledávka nemohla být uspokojena dlužníkem, by muselo být tak jako tak dovozeno z jiných zákonných ustanovení, např. z ustanovení § 415 občanského zákoníku, který upravuje prevenční povinnost při předcházení škodám. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že výklad obecných soudů ve skutečnosti zakládá nerovnost mezi věřiteli podle občanského zákoníku a podle obchodního zákoníku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako před obecnými soudy, namítá, že nedbalý postup žalobce a jeho právních předchůdců při vymáhání pohledávky vedl k tomu, že se podstatným způsobem snížila její vymahatelnost proti dlužníkovi (žalovaný ad. 1). Podle jejího názoru je vymáhání pohledávky proti ručiteli za takovéto situace v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy. Proto i kdyby byl správný názor o nemožnosti přímé aplikace ustanovení § 549 občanského zákoníku, měly obecné soudy v této situaci použít ustanovení o dobrých mravech a poctivém obchodním styku a z tohoto důvodu neměly poskytnout ochranu tvrzenému právu žalobce. V průběhu řízení před obecnými soudy prodal 3. žalovaný svůj podnik prvnímu žalovanému. V této souvislosti stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se tak stalo bez jeho souhlasu. Přechod dluhu byl obecnými soudy posouzen podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 653/2004, podle kterého se v případě prodeje podniku nevyžaduje souhlas ručitele podle ustanovení § 532 občanského zákoníku, které se týká změny v osobě dlužníka na základě smlouvy, protože v případě prodeje podniku jde o přechod závazku ze zákona. Stěžovatelka s tímto názorem polemizuje, navíc poukazuje i na to, že rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu bylo přijato až v průběhu tohoto sporu, a proto tato změna ve výkladu měla být minimálně promítnuta do výroku o náhradě nákladů řízení. Poukazuje na to, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo přijato ve sporu, který se týkal dalšího trvání zástavního práva a nikoli ručení. Změnou judikatury v průběhu sporu došlo k výraznému zhoršení postavení stěžovatelky jako ručitele, což považuje za porušení zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud si k posouzení případu vyžádal spis Okresního soudu v Přerově sp. zn. 8 C 162/2003, a dále vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Přerově k obsahu ústavní stížnosti. Obecné soudy ve svých vyjádřeních neuvedly nic nového. Poukázaly na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, a později v odvolacím řízení i v dovolání, a proto odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně navíc poukázal na to, že stěžovatelka se ve skutkově obdobné věci již jednou na Ústavní soud obrátila a její ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2071/08. Ústavní soud vyzval i ostatní účastníky řízení před obecnými soudy, aby se k návrhu stěžovatelky vyjádřili. Žádný z těchto účastníků tohoto svého práva nevyužil. Ústavní soud s ohledem na ustanovení § 28 odst.2 zákona o Ústavním soudu proto s nimi dále jako s vedlejšími účastníky nejednal. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Pokud stížnost směřuje proti rozhodnutím soudů, vydaným v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Jak je uvedeno shora, podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Není v jeho pravomoci, aby sjednocoval rozhodovací praxi obecných soudů. Tuto pravomoc má v soustavě obecných soudů Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Uvedené podmínky zásahu Ú