II.ÚS 1103/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1103/18 ze dne 16. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Pavla Zdvořáčka, zastoupeného Mgr. Dagmar Soukupovou, advokátkou se sídlem Perlová 7, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 12 C 189/2015-73 ze dne 30. 8. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 29/2017-100 ze dne 8. 3. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4998/2017-124 ze dne 10. 1. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a České spořitelny, a. s., se sídlem Olbrachtova 62, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatele namítá, že obecné soudy porušily napadenými rozhodnutími jeho základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud zjistil ze spisu, který si vyžádal, z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti následující skutečnosti. 2. V roce 2009 stěžovatel uzavřel s Českou spořitelnou, a. s., (dále jen "Česká spořitelna") smlouvu o úvěru. K zajištění tohoto úvěru uzavřel s Českou spořitelnou smlouvu o zřízení zástavního práva k pozemkům, jejichž byl spoluvlastníkem. Podle čl. III odst. 3 smlouvy o zřízení zástavního práva platilo, že "Budou-li pohledávky Banky zajištěné Zástavním právem uspokojeny, vydá o tom Banka Zástavci na jeho žádost písemné potvrzení. Zajištění výmazu Zástavního práva je výhradně věcí Zástavce a Banka se zavazuje poskytnout mu k tomu potřebnou součinnost. Veškeré náklady spojené s výmazem Zástavního práva nese Zástavce". Podle čl. IX odst. 4 bylo možné tuto zástavní smlouvu "měnit a doplňovat pouze písemnou dohodou, ze které vyplývá jednoznačná vůle stran změnit nebo doplnit tuto Zástavní smlouvu". 3. V roce 2012 se stěžovatel rozhodl úvěr předčasně splatit. Dne 4. 6. 2012 mu Česká spořitelna na jeho žádost vydala písemné potvrzení o výši částky, kterou bylo třeba uhradit. V tomto potvrzení uvedla Česká spořitelna mimo jiné i následující: "[v] případě doplacení Úvěru v plné výši vystavíme veškeré dokumenty nezbytné ke zrušení příslušného zástavního práva k nemovitostem a ke zrušení příslušného zástavního práva (popř. vinkulace) k pohledávkám z pojištění a tyto dokumenty zašleme příslušnému katastrálnímu úřadu, resp. příslušné pojišťovně". Dne 13. 6. 2012 stěžovatel úvěr splatil. 4. V té době stěžovatel pozemky zatížené zástavním právem prodal. Poslední část kupní ceny, tedy částka 6 100 000 Kč, měla být stěžovateli vyplacena 15. 9. 2012 za předpokladu, že na pozemcích již nebude váznout zástavní právo. 5. Dne 26. 11. 2012 stěžovatel vyzval Českou spořitelnu k vystavení potvrzení o splacení úvěru a zániku zástavního práva a zaslání těchto dokumentů katastrálnímu úřadu k zajištění výmazu zástavního práva. Ještě ten den Česká spořitelna stěžovateli vystavila toto potvrzení a zaslala příslušnému katastrálnímu úřadu potvrzení o zániku zástavního práva. Dne 10. 6. 2013 se Česká spořitelna stěžovateli písemně omluvila za to, že nedošlo k automatickému odeslání informace o zrušení zástavního práva ke dni doplacení úvěru a že byl tento úkon proveden až na základě stěžovatelova upozornění v listopadu 2012. 6. Stěžovatel se poté obrátil na obecné soudy s žalobou proti Česká spořitelně. Podle stěžovatele mu Česká spořitelna způsobila škodu tím, že sama nezajistila výmaz zástavního práva v červnu 2012, kdy došlo ke splacení úvěru, ale až v listopadu 2012, tedy až po jeho výzvě. Stěžovatel pozemky zatížené zástavním právem prodal, ale protože nedošlo k výmazu zástavního práva z katastru, stěžovateli nemohla být vyplacena poslední část kupní ceny pozemků ve výši 6 100 000 Kč dne 15. 9. 2012, ale až poté, co dne 26. 11. 2012 vystavila Česká spořitelna dokumenty potřebné k výmazu zástavního práva. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že kvůli tomuto pochybení České spořitelny nemohl v době od 15. 9. 2012 do 26. 11. 2012, tedy po dobu 73 dní, nakládat s částkou 6 100 000 Kč. Podle stěžovatele mu tak Česká spořitelna způsobila škodu odpovídající úroku z prodlení vypočtenému z této částky za dobu 73 dní, po kterou s touto částkou nemohl nakládat, tedy škodu ve výši 95 000 Kč. 7. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Podle obvodního soudu byla Česká spořitelna podle smlouvy o zřízení zástavního práva povinna vystavit potvrzení o zániku zástavního práva až na základě žádosti stěžovatele. Podle obvodního soudu nevyplývá z pozdějšího potvrzení o výši zůstatku ani z pozdějšího dopisu obsahujícího omluvu změna této smlouvy. Smluvní ujednání má navíc dle obvodního soudu přednost před obecnou obchodní praxí bank. Česká spořitelna tak dle obvodního soudu neporušila žádnou svou povinnost tím, že potvrzení o zániku zástavního práva vystavila až 26. 11. 2012 po žádosti stěžovatele. 8. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že nedošlo ke změně zástavní smlouvy. Podle Městského soudu z dopisu České spořitelny ze dne 4. 6. 2012 plyne, že vydá doklady pro výmaz zástavního práva, ale "není uvedeno v jaké lhůtě od splacení úvěru ani to, zda [to Česká spořitelna] učiní, na rozdíl od výslovné úpravy zástavní smlouvy, bez žádosti [stěžovatele]". Navíc podle Městského soudu nemohlo dojít dopisem České spořitelny ze dne 4. 6. 2012 ke změně zástavní smlouvy "pouhým dopisem stvrzeným jen jednou smluvní stranou [...]". Dopis České spořitelny ze dne 10. 6. 2013 s omluvou na tom podle městského soudu nic nemění a k prokázání změny zástavní smlouvy nedostačuje. 9. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. V něm uvedl, že jeho přípustnost dle § 237 o. s. ř. spatřuje ve skutečnosti, že "odvolacím soudem byla řešena otázka hmotného práva, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ... řešena a částečně se při jejím řešení odvolací soud odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe". Následně zopakoval skutkový stav, výpočet výše škody, kterou mu podle jeho názoru způsobila Česká spořitelna. Nakonec v části II.3 dovolání stěžovatel namítal, že obvodní soud a městský soud učinily nesprávný právní závěr o tom, že Česká spořitelna nebyla vázána svým úkonem ze dne 4. 6. 2012. Podle stěžovatele dopis ze dne 4. 6. 2012 představoval "zcela vážný, určitý, srozumitelný úkon, z něhož je jednoznačně zřejmá vůle [České spořitelny], že v případě doplacení úvěru se zavazuje [...] zajistit výmaz zástavního práva." Podle stěžovatelova dovolání Česká spořitelna sama učinila stěžovateli "návrh přijetí této nabídky faktickým jednáním - splacením úvěru, aniž by požadovala písemné přijetí tohoto návrhu [či] uzavření písemného dodatku k zástavní smlouvě". Podle dovolání stěžovatel tuto nabídku faktickým jednáním přijal. Dále uvádí, že ho Česká spořitelna uvedla v omyl, pokud její dopis ze dne 4. 6. 2012 nebyl míněn vážně, její jednání nemůže požívat právní ochrany a je v rozporu s dobrými mravy, protože Česká spořitelna zneužila svého postavení velkého finančního ústavu proti běžnému klientovi. 10. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro neodstraněné vady dovolání. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a pouze odkázal na část textu ustanovení § 237 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel nevymezil konkrétní hmotněprávní či procesní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, či otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatel navíc žádným způsobem nevymezil, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil. Tyto náležitosti nelze dle Nejvyššího soudu dovodit ani z dalších částí dovolání, v nichž stěžovatel "toliko popisuje skutkový stav, právní posouzení věci odvolacím soudem a vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením obsahu dopisu žalované ze dne 4. 6. 2012". Navíc se podle Nejvyššího soudu tvrzené předpoklady přípustnosti dovolání navzájem vylučují, protože "není dost dobře možné, aby byla určitá právní otázka dosud nevyřešena dovolacím soudem a současně aby se odvolací soud od řešení téže otázky dovolacím soudem odchýlil, lhostejno zda zcela či zčásti. Od absentujícího řešení se odchýlit nelze." II. Argumentace stran 11. Stěžovatel brojí proti posouzení svého dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Argumentuje, že vymezil konkrétní otázku, kterou se měl Nejvyšší soud zabývat, a to v části II.3 svého dovolání. Z této části dovolání totiž podle stěžovatele "jednoznačně vyplývá, že se [...] domáhá [...] posouzení právní otázky ve vztahu k učiněné nabídce [tj. dopis České spořitelny ze dne 4. 6. 2012] a