II.ÚS 1180/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 N 35/76 SbNU 485 Odlišné hodnocení důkazů odvolacím soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka - ze dne 17. února 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14 ve věci ústavní stížnosti J. A., zastoupené Mgr. Terezou Konečnou, advokátkou, se sídlem Újezd 46, 118 00 Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2014 č. j. 20 Co 595/2013-438, jímž byl mimo jiné změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že nezletilý syn se svěřuje do výchovy otce, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti výroku pod bodem I napadeného rozsudku, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a J. A., zastoupeného JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem, se sídlem Palackého nám. 62, 572 01 Polička, a nezletilého J. A., zastoupeného kolizním opatrovníkem JUDr. Zdeňkem Kapitánem, Ph.D., ředitelem Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jako vedlejších účastníků řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2014 č. j. 20 Co 595/2013-438 byla porušena práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2014 č. j. 20 Co 595/2013-438 se ve výrocích pod body I a IV ruší. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. března 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení výroků pod body I a IV v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku pod bodem I napadeného rozhodnutí. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. OP 46/2013. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2014 č. j. 20 Co 595/2013-438 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. srpna 2013 č. j. OP 46/2013-393 tak, že nezletilý J. A. se svěřuje do výchovy otce (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II rozsudku bylo rozhodnuto, že nad výchovou nezletilého se stanoví dohled. Ve výroku pod bodem III rozsudku bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o výživném zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ve výroku pod bodem IV rozsudku bylo rozhodnuto, že tím se mění rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. května 2012 č. j. 0Nc 423/2011-94 ve výroku o výchově a výživě. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v odvolacím řízení nebyly řádně provedeny důkazy, tak jak je stanoveno v § 213 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen "o. s. ř."), dle kterého musí odvolací soud dosud provedené důkazy zopakovat vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud měl odvolací soud za to, že skutkové zjištění bylo provedeno řádně, pouze nesouhlasil s jeho závěry, avšak důkazy neprovedl, porušil svým postupem právě zásady plynoucí zejména z § 213 o. s. ř., neboť rozdílným způsobem hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy, aniž by je opakovaně provedl sám, a získal tak přímý a bezprostřední dojem z nich, a porušil tak zásadu přímosti [obdobně nález sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175), dostupný též na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Stěžovatelka dále namítá, že nebyly provedeny důkazy, kvůli jejichž doplnění bylo první jednání odvolacího soudu odročováno. Nebyla zkoumána změna poměrů - a to jak dle § 28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, platného do 31. 12. 2013, tak dle § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platného ke dni rozhodování odvolacího soudu. Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval všemi skutečnostmi tvrzenými stěžovatelkou (např. manipulace nezletilým ze strany otce nezletilého), a tím se nevypořádal se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, čímž došlo k porušení procesního postupu dle § 132 o. s. ř. a § 120 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud v písemném vyhotovení rozsudku řádně nevyhodnotil všechny důkazy (byť provedené pouze soudem prvého stupně) v jejich vzájemné souvislosti a ve vztahu ke skutkovým zjištěním, aby byla zřejmá úvaha soudu včetně důvodů pro nepřijetí závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů, což činí předmětný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nepřezkoumatelným. Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud rozhodl bez účasti opatrovníka nezletilého, ačkoliv ten navrhoval zcela opačné rozhodnutí, čímž došlo k porušení zásady přímosti soudního řízení. Stěžovatelka poukazuje na to, že odvolací soud rozhodl zcela proti přání nezletilého, jak bylo zjištěno nejen na základě znaleckého posudku, ale také na základě pohovoru nezletilého s opatrovníkem. Považoval-li odvolací soud za nezbytné zjistit názor nezletilého, měl jej zjistit z předložených důkazů nebo provedením výslechu. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatelka za překvapivé, neboť odchýlil-li se odvolací soud od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů z těchto zjištění vycházejících, a rozhodl sám bez jakéhokoliv dokazování, aniž by jakýmkoliv způsobem umožnil účastníkovi řízení vyjádřit se k odvolacím soudem nově nastolenému meritu věci, odepřel mu tímto postupem právo na spravedlivý proces [nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75)]. Podle stěžovatelky tak odvolací soud svým postupem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. III. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a dále otce nezletilého jako vedlejšího účastníka řízení. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření opatrovníka, který zastupoval nezletilého v řízení před obecnými soudy. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 27. srpna 2014, k námitkám stěžovatelky, že odvolací soud nezopakoval důkazy, řádně je nevyhodnotil, nevypořádal se se všemi jejími tvrzeními a že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dodal, že stěžovatelka sama proti skutkovým závěrům nebrojí a že odvolací soud nemohl s ohledem na rozsah obsahu spisu jej celý přečíst. Pouze v rámci přesvědčivosti svého rozhodnutí v odůvodnění svého rozsudku odkázal pro příklad na některé listiny a vyjádření opatrovníka nezletilého. Veškeré tyto listiny byly obsahem spisu a matka je znala. O tom, že dosavadní vývoj nezletilého po rozchodu rodičů není dobrý, svědčí i okresním soudem stanovený dohled nad jeho výchovou. Krajský soud jen oproti okresnímu soudu na základě týchž skutkových zjištění při zohlednění všeho, co v řízení vyšlo najevo, dospěl k závěru, že ze všech zákonných hledisek lepší perspektivu vývoje má nezletilý v prostředí u otce (blíže viz odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku). Pokud jde o matkou namítané ovlivňování nezletilého ze strany otce, odvolací soud poznamenal, že při takto vyhrocených vztazích v rodině obvykle ovlivňují nezletilého rodiče oba (vědomě či nevědomě). Nezletilý byl svěřen do výchovy matky, která styku otce s ním nepřála. Z toho je patrno, že prostor otce pro manipulaci s nezletilým nebyl nijak velký. Dále matka krajskému soudu vytýká, že o věci rozhodl bez přítomnosti opatrovníka nezletilého u jednání. Účast zástupce účastníka u jednání je jeho právem a ne povinností. Soud nemůže nutit opatrovníka nezletilého k účasti u jednání. Je však pravda, že opatrovník nezletilého po jeho předání do péče matky a nastalých potížích v jeho výchově se prvně zapojoval aktivně a snažil se výchovné nedostatky matky řešit. Následně se z obsahu spisu jevilo, že na svou funkci rezignoval. O tom podle odvolacího soudu svědčí nejen jeho nepřítomnost u jednání, ale i to, že na žádost krajského soudu nezjistil aktuální stanovisko nezletilého. Proto byla matka před jednáním požádána, aby účast nezletilého u jednání zajistila ona, což přislíbila. Matka zjevně zájem na zjištění aktuálního stanoviska nezletilého neměla a účast nezle