II.ÚS 129/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 129/16 ze dne 7. 3. 2017 N 41/84 SbNU 469 K výkladu pojmu dobrých mravů dle zákoníku práce (vyplácení odstupného aneb tzv. zlatý padák)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 7. března 2017 sp. zn. II. ÚS 129/16 ve věci ústavní stížnosti České dráhy, a. s., se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem Křížovnické nám. 193/2, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 3190/2015-442, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014 č. j. 23 Co 406/2012-386 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 21 Cdo 2305/2013-352 vydaným v řízení o žalobě vedlejšího účastníka řízení o zaplacení částky 8 680 000 Kč jakožto jednorázového peněžního plnění sjednaného v manažerské smlouvě pro případ vzdání se vedoucího místa, které zastával u Českých drah, a. s., za účasti Milana Ruttnera jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 3190/2015-442 a výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014 č. j. 23 Co 406/2012-386 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 3190/2015-442 a výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014 č. j. 23 Co 406/2012-386 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Dosavadní průběh řízení Ústavnímu soudu byla dne 13. 1. 2016 doručena ústavní stížnost ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím níž se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 21 Cdo 2305/2013-352 (dále také jen "napadený rozsudek Nejvyššího soudu") byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2013 č. j. 23 Co 406/2012-310, kterým byl k odvolání stěžovatele změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. 23 C 228/2009, a to tak, že žaloba vedlejšího účastníka o 8 680 000 Kč byla zamítnuta. Žaloba byla zdůvodněna zejména tím, že vedlejší účastník působil u stěžovatele ode dne 1. 5. 2008 ve funkci náměstka generálního ředitele pro personální záležitosti a se stěžovatelem uzavřel manažerskou smlouvu, ve které bylo ujednáno, že vedlejšímu účastníkovi, jestliže se vzdá svého vedoucího místa po uplynutí 12 měsíců ode dne, kdy zahájil výkon práce na vedoucím místě, náleží jednorázová peněžní úhrada ve výši čtyřiadvacetinásobku zlomku, v jehož čitateli bude součet všech mzdových plnění, na která vznikl vedlejšímu účastníkovi nárok před vzdáním se vedoucího místa, a to po celou dobu, kdy vedlejší účastník zastával vedoucí místo (dále jen "odstupné"). Vedlejší účastník se vzdal svého vedoucího pracovního místa dne 13. 5. 2009 a vyzval stěžovatele k vyplacení jednorázové peněžité náhrady ve výši shora uvedené žalované částky, stěžovatel však odmítl požadované plnění poskytnout. Městský soud v Praze shora citovaným rozsudkem ze dne 21. 1. 2013 č. j. 23 Co 406/2012-310 zamítl žalobu vedlejšího účastníka s odůvodněním, že danou problematiku je nutné hodnotit v souladu s § 14 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "zákoník práce" nebo "zák. práce"), podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. S poukazem na to, že vedlejší účastník se vzdal funkce téměř bezprostředně po uplynutí dvanáctiměsíční lhůty a dále na to, že za stavu, kdy stěžovatel dosáhl největší hospodářské ztráty v historii, inicioval vedlejší účastník zvýšení výdajů na odstupné vrcholného managementu, městský soud v uvedeném rozsudku uzavřel, že výkon práva vedlejšího účastníka na výplatu odstupného nelze pokládat za souladný s dobrými mravy. Jak je již výše uvedeno, tento rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, který je odůvodněn mimo jiné tím, že z okolností případu a z toho, co bylo dokazováním zjištěno nebo jinak vyšlo za řízení najevo, nelze úspěšně dovozovat, že by cílem právního jednání vedlejšího účastníka nebylo dosažení zaplacení jeho pracovněprávní pohledávky, ale - aniž by vedlejší účastník sledoval smysl a účel splnění dluhu stěžovatele - přímý úmysl způsobit stěžovateli újmu. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze kterého podle dovolacího soudu vyplývá, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákoníku práce lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. Poté ve věci znovu rozhodoval Městský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným rozsudkem ve výroku pod bodem I potvrdil co do částky 6 516 000 Kč rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 8 680 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze k uvedenému "potvrzujícímu" výroku pod bodem I uvedl, že právní názor dovolacího soudu, vyjádřený v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, je pro městský soud v tomto konkrétním případě závazný a podle daného právního názoru ze strany vedlejšího účastníka nebyl prokázán úmysl způsobit stěžovateli výkonem svého subjektivního práva škodu. Co do zbývající částky 2 164 000 Kč Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve výroku pod bodem II zrušil rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, ve kterém Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě vedlejšího účastníka co do zbývající částky vyhověl rozsudkem ze dne 26. 5. 2016 č. j. 23 C 228/2009-488, proti kterému podal stěžovatel odvolání, přičemž řízení bylo následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016 č. j. 23 Co 430/2016-538 přerušeno do rozhodnutí Ústavního soudu o nyní projednávané ústavní stížnosti. Dovolání stěžovatele proti výroku I napadeného rozsudku Městského soudu v Praze odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením ze dne 9. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 3190/2015-442 (dále jen "napadené usnesení Nejvyššího soudu"), neboť je podle dovolacího soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, na kterou prostřednictvím výčtu několika rozhodnutí dovolacího soudu odkazuje. Nejvyšší soud v odůvodnění rovněž konstatoval, že dovozuje-li stěžovatel, že nárok vedlejšího účastníka je v rozporu s dobrými mravy, vychází též z jiných skutkových okolností, než jaké byly soudy zjištěny. Tímto postupem stěžovatel nezpochybňuje právní posouzení věci; ve skutečnosti tím napadá skutková zjištění soudů, a uplatňuje tak proti rozsudku odvolacího soudu jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. II. Rekapitulace ústavní stížnosti Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v dovolání proti napadenému rozsudku městského soudu uvedl jako jeden z důvodů přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a tento důvod přípustnosti podrobně zdůvodnil, včetně odkazu na příslušnou rozhodovací praxi. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení na tuto dovolací námitku nijak nereagoval a dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud se v napadeném usnesení podle stěžovatele dále dostatečně nevypořádal ani s dalšími relevantními námitkami stěžovatele uvedenými v dovolání. V záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatele zatížena extrémním rozporem s požadavkem ústavnosti spočívajícím ve flagrantně nesprávném právním posouzení věci, neboť obsah zásady dobrých mravů byl omezen na případy, kdy je výkon práva veden úmyslem poškodit jiného. Takový výklad 1. byl v těchto napadených rozhodnutích odůvodněn judikaturou vycházející z právní úpravy zákoníku práce ve znění, které se na posuzovanou věc neaplikuje a které neobsahovalo výslovné pravidlo zákazu výkonu pracovněprávních práv v rozporu s dobrými mravy (jako v rozhodné právní úpravě), ale rozdílný institut zákazu zneužití subjektivního práva; dále 2. je v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a obecně chápaným obsahem zásady dobrých mravů a odkazuje na nález Ús