II.ÚS 1295/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1295/11 ze dne 7. 6. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., advokáta se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, správce konkursní podstaty úpadce SKYWALKER s. r. o., se sídlem Revoluční 1080/2, Praha 1, IČ: 25780590, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem Konviktská 12, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 43 Cm 151/2007-89 ze dne 26. 5. 2010 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 358/2010-123 ze dne 22. 2. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel z pozice žalobce domáhal na žalovaném Ing. L. S. zaplacení částky 2.400.000,- Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení vzal stěžovatel svoji žalobu v plném rozsahu zpět s tím, že došlo k realizaci pohledávky jejím zpeněžením v rámci konkursního řízení, čímž zanikla aktivní legitimace stěžovatele k jejímu vymáhání. Krajský soud v Plzni proto napadeným usnesením č. j. 43 Cm 151/2007-89 ze dne 26. 5. 2010 řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 103.080,- Kč (výrok II.), shledávaje procesní zavinění za zastavení řízení na jeho straně. Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 14 Cmo 358/2010-123 ze dne 22. 2. 2011 posléze odmítl odvolání stěžovatele směřující do výroku I. usnesení nalézacího soudu, ve výroku II. toto rozhodnutí potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 960,- Kč. Stěžovatel uvedená rozhodnutí obecných soudů označuje za protiústavní. Obecné soudy podle stěžovatele při svém rozhodování o nákladech řízení nevzaly v potaz, že plnil své zákonné povinnosti jako správce konkursní podstaty, jestliže vymáhal pohledávku na žalovaném. Zahájení řízení zavinil žalovaný, který odmítl splnit své zákonné povinnosti ve vztahu k věřitelům. Stěžovatel rovněž setrval na svém stanovisku předneseném v řízení před obecnými soudy, podle něhož smlouva o právním zastoupení uzavřená mezi žalovaným a jeho právním zástupcem je neplatná dle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 85/1996 Sb."), a to pro rozpor zájmů, do kterého se zmiňovaný právní zástupce dostal tím, že zastupoval věřitele, úpadce a proti nim osoby domáhající se vyloučení majetku z konkursní podstaty a osoby, které odmítají plnit do konkursní podstaty. Rozpor zájmů těchto osob je dán zákonem a je nesporný. Stěžovatel uvádí, že bylo povinností obecných soudů přihlédnout k neplatnému právnímu úkonu z úřední povinnosti a rozhodnout o vyloučení takového zástupce z řízení. Navzdory opačnému tvrzení obecných soudů spadá dle názoru stěžovatele toto rozhodnutí výlučně do pravomoci obecných soudů a nikoliv stavovské organizace, které zásah do soudního procesu nepřísluší. Obecné soudy tedy pochybily, pokud v řízení na straně žalovaného jednaly s osobou, která neměla oprávnění takto vystupovat, čímž porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Svým "nepřiměřeným a zcela restriktivním způsobem rozhodování a výkladu práva" obecné soudy dále omezily i jeho vlastnické právo Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal přitom ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Spor o náhradu nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze totiž z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavněprávní dimenze by mohla tato otázka dosáhnout toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících předmětné řízení, v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, N 98/15 SbNU 17). V projednávaném případě obecné soudy aplikovaly ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), podle něhož, pokud některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení, je i toto ustanovení vykládáno teorií i praxí ryze procesně. Zavinění je proto třeba posuzovat z procesního hlediska (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář. I. díl. 7. vydání, 2006, str. 662). Citované ustanovení formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo hmotně právní důvody jejich jednání. Ústavní soud nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního zpochybňovat, neboť ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradě nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná (srov. nález sp. zn. II. ÚS 549/06 ze dne 29. 11. 2006, N 213/43 SbNU 381). Vycházeje z výše uvedených tezí má Ústavní soud za to, že obecné soudy nepochybily, jestliže zkoumaly důvody zastavení řízení výlučně z procesního hlediska, aniž by přistoupily na stěžovatelovu argumentaci stran plnění povinností správce konkursní podstaty. Jak poznamenal odvolací soud v napadeném usnesení, správce konkursní podstaty, stejně jako jiný žalobce, musí být srozuměn s možností náhrady nákladů řízení druhé straně v případě neúspěchu ve sporu. Skutečnost, že žalovaná pohledávka byla v průběhu řízení zpeněžena, v důsledku čehož vzal stěžovatel žalobu zpět, není důvodem pro odepření náhrady nákladů řízení druhé procesní straně. Odvolací soud se s ohledem na předloženou argumentaci zabýval i možností užití § 150 o. s. ř., ovšem s negativním výsledkem. Co se týče tvrzeného rozporu mezi zájmy žalovaného a jeho právního zástupce, k obsahově i právně podobné problematice se Ústavní soud již vyjádřil, a to ve věci sp. zn. II. ÚS 2148/09, která byla též zahájena z podnětu stěžovatele. Závěry učiněné v dané věci lze plně aplikovat i na nyní posuzovaný případ. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat a shodně s nimi uvádí následující: V případě, kdy účastník zvolí kvalifikované právní zastoupení advokátem, soud je zákonem zmocněn toliko k posouzení, zda zájmy zastoupeného účastníka nejsou v rozporu se zájmy jeho zástupce (§ 32 o. s. ř.). Pokud tento rozpor soudy neshledají (jak se v posuzované věci stalo), nemohou účastníkem učiněné volbě právního zastoupení zabránit, neboť právo na právní pomoc je garantované na úrovni ústavně zaručených práv [čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b), c), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] a je jedním ze základních komponentů spravedlivého procesu. Tato ústavní záruka se přirozeně promítá i do procesních předpisů (§ 24, § 29 o. s. ř; § 2 odst. 13, § 33 odst. 1, § 35 a násl. trestního řádu). Je vždy věcí osoby, která v řízení vystupuje jako účastník, zda takto koncipovaného práva využije a kdy a koho z osob k tomu oprávněných svým zastupováním, resp. obhajobou, pověří. Za uskutečněnou volbu potom nese odpovědnost především ona sama. Na druhé straně z práva svobodné volby zástupce současně vyplývá zástupcova povinnost podřídit výkon právního zastoupení podmínkám zákona a dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání. Stěžovateli lze přisvědčit, že podle jednoho z pravidel pro výkon advokacie, které upravuje zákon č. 85/1996 Sb., advokát je povinen poskytnutí právních služeb odmítnout, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá [§ 19 odst. 1 písm. a) citovaného zákona]. Nad dodržováním těchto a řady dalších pravidel vymezených uvedeným zákonem nicméně nedohlíží stát, nýbrž samosprávná stavovská organizace advokátů, kterou je Česká advokátní komora, a to v rámci kárného řízení dle § 32 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb. Stěžovateli přitom nic nebránilo (ani nebrání), aby se s tvrzeními, která uvádí v nyní posuzované