Ústavní soud II.ÚS 1390/20 – Porušení povinnosti při správě cizího majetku

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví vymezeného záznamu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "dozorový státní zástupce"), neboť podle stěžovatele jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 40 odst. 3 Listiny.

Jelikož stěžovatel na podkladě záznamu dozorového státního zástupce podal k Nejvyššímu státnímu zastupitelství žádost o přezkum postupu dle § 157a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a materiálně napadá v ústavní stížnosti i v záhlaví vymezené vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství, jímž byla tato žádost vyřízena, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za podanou i proti tomuto vyrozumění.

Podle napadeného záznamu dozorového státního zástupce dle § 303 odst. 2 trestního řádu bylo trestní stíhání zahájené proti stěžovateli usnesením Policie České republiky Služby kriminální policie a vyšetřování Národní centrály proti organizovanému zločinu č. j. NCOZ-2850/TČ-2016-417303 pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, 2 písm. a), 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ode dne 17. 3. 2020 vedeno jakožto proti uprchlému. Právní zástupce stěžovatele, který jej o tomto záznamu informoval, podal následně podnět k přezkumu postupu dozorového státního zástupce dle § 157a trestního řádu s odůvodněním, že podmínky k vedení řízení proti uprchlému nejsou splněny. Na tuto žádost reagovalo Nejvyšší státní zastupitelství svým napadeným vyrozuměním, v němž právnímu zástupci stěžovatele sdělilo, že v postupu dozorového státního zástupce neshledalo pochybení.

Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím dozorového státního zástupce a Nejvyššího státního zastupitelství namítá, že se trestnímu stíhání nevyhýbá, usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo možno doručit prostřednictvím jeho právních zástupců, kteří o to žádali, stěžovatel poskytoval veškerou součinnost policejním orgánům i České národní bance a ruské orgány veřejné moci se dosud nijak nevyjádřily k žádosti českých orgánů o doručení usnesení o zahájení trestního stíhání. Konstrukce dozorového státního zástupce a Nejvyššího státního zastupitelství, o níž tyto orgány veřejné moci opírají závěr o tom, že se stěžovatel vyhýbá trestnímu stíhání, je v přímém rozporu s účelem zákona a s judikaturou, na niž stěžovatel poukazuje. Vzhledem k epidemické situaci a omezením vstupu na území České republiky v době vydání napadeného záznamu dozorového státního zástupce pak má stěžovatel za to, že ani nebyl vzhledem ke svému pobytu v Ruské federaci oprávněn se na území republiky dostavit.

Předtím, než se Ústavní soud může zabývat ústavní stížností po její věcné stránce, musí zkoumat, zda jsou splněny všechny formální předpoklady, které na ni klade zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Ústavní soud, ctící zásadu minimalizace zásahů, připouští zásah proti procesním rozhodnutím v trestním řízení obecně jen zcela výjimečně, neboť případná pochybení orgánů činných v trestním řízení vůči osobě, proti níž se řízení vede, mohou být napravena v celém průběhu trestního řízení ať již z vlastní iniciativy orgánů činných v trestním řízení, nebo na podkladě opravných prostředků a postupů, které může uplatnit sama tato osoba. Ústavní stížností se tak zásadně lze domáhat přezkumu až věcí definitivně skončených, u nichž již stěžovatel nemá žádného jiného zákonného prostředku, jímž by svá práva hájil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010 (N 197/58 SbNU 741), usnesení sp. zn. III. ÚS 1537/07 ze dne 10. 7. 2008 (U 7/50 SbNU 435) či nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].

Ústavní soud již v minulosti rozhodl, že usnesení o vedení trestního stíhání proti uprchlému dle § 305 trestního řádu je pouhým mezitímním rozhodnutím procesní povahy, jehož případné vady lze napravit v dalším postupu řízení před soudem [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 465/18 ze dne 21. 2. 2018 (U 1/88 SbNU 875)].

Posuzovanou ústavní stížností je sice napadáno usnesení o vedení trestního stíhání proti uprchlému dle § 303 trestního řádu, jediný rozdíl spočívá však v tom, že v nynější věci bylo trestní stíhání proti uprchlému vedeno od svého počátku, tedy již od přípravného řízení, zatímco v odkazovaném případě až po podání obžaloby. Věcně však všechny závěry usnesení sp. zn. III. ÚS 465/18 dopadají i na situaci v nynější věci, a to tím spíše, že je-li napadené usnesení o vedení trestního stíhání proti uprchlému vydáno ještě v přípravném řízení, je časový prostor pro případnou nápravu jeho vad v dalším průběhu trestního řízení ještě širší, než je-li vydáno až po podání obžaloby.

Orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy pokračovat v řízení podle obecných ustanovení, odpadnou-li důvody vedení trestního stíhání proti uprchlému a sám stěžovatel má právo dle § 306a trestního řádu po odpadnutí těchto důvodů žádat o opakování důkazních úkonů v hlavním líčení či dokonce celého hlavního líčení, skončila-li již věc pravomocným odsuzujícím rozsudkem.

V případě změny okolností pak má stěžovatel možnost brojit proti jejich hypotetické neakceptaci dozorovým státním zástupcem, a to zejména prostřednictvím dalšího podnětu k výkonu dohledu dle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, případně postupem dle § 157a odst. 2 trestního řádu, jehož již stěžovatel v nynější věci využil, budou-li k tomu splněny podmínky. Tím však Ústavní soud v žádném případě nepředjímá další vývoj trestního stíhání proti stěžovateli, ale toliko demonstruje možnosti stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení ještě v průběhu tohoto řízení.

Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že ani samotný obsah napadených rozhodnutí nesvědčí o tak excesivně protiprávním přístupu orgánů činných v trestním řízení, který by eventuálně mohl odůvodnit aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, že by Ústavní soud výjimečně mohl ústavní stížnost posoudit věcně přes formální nedodržení podmínek přípustnosti. Konstrukci napadených rozhodnutí, zejména vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství, z nich státní zástupci dovozují splnění předpokladů vedení trestního stíhání proti uprchlému dle § 302 trestního řádu, totiž již v minulosti v obecné rovině Ústavní soud akceptoval [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 590/03 ze dne 9. 3. 2004 (U 12/32 SbNU 523) či usnesení sp. zn. II. ÚS 517/03 ze dne 20. 4. 2004].

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.