Ústavní soud II.ÚS 1396/24 – Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 3. 2023 sp. zn. 3 T 159/2021 byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (pod bodem I.), a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního zákoníku (pod bodem II.). Za uvedené přečiny v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z rozsudku okresního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 2 T 88/2021-183, který nabyl právní moci dne 2. 11. 2021, byl podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 2 T 88/2021-183, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Daným rozsudkem byl stěžovatel rovněž podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěn předmětné obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stěžovatel stíhán.

K odvolání příslušného státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu zrušil ve zprošťující části a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání stěžovatele podle 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.

Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí jsou z hlediska možnosti a použitelnosti výslechů na místě zasahujících policistů v rozporu s konstantní judikaturou, a dále v rozporu s požadavkem na kontradiktornost trestního řízení a zásadou rovnosti zbraní. Totožně jako v dovolání proti rozsudku krajského soudu tvrdí, že jeho vina nebyla v řízení prokázána, a že ani výslech zasahujících policistů nevedl ke konkrétním závěrům o jeho vině, neboť ohledně kontroly jeho osoby si již nic nepamatovali a nebyli schopni popsat, při které kontrole měl být objeven sáček s návykovou látkou. Žádným způsobem nebylo podle něj vysvětleno také to, proč na sáčku nebyly nalezeny jeho otisky prstů. Poukazuje na dosavadní soudní judikaturu, podle které není a priori možné přikládat výpovědím policistů vyšší váhu než výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou policejní či jiné státní pravomoci vykonávány.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, příp. mezi zjištěným skutkovým stavem a právní kvalifikací. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud po posouzení věci shledal, že okresní soud i krajský soud provedly ve věci řádné a úplné dokazování, na základě kterého dospěly ke správnému závěru o vině stěžovatele vytýkaným jednáním. I když stěžovatel zpochybňuje, že mu patřil sáček s návykovou látkou, podle učiněných skutkových zjištění není o této skutečnosti pochyb. Rozhodující soudy rovněž přesvědčivým způsobem vyhodnotily svědecké výpovědi M. B. a P. B., kteří sice z důvodu delšího časového odstupu nebyli schopni přesně uvést, při které z prohlídek byl sáček nalezen, neboť tyto proběhly dvě, avšak dalšími provedenými důkazy byla skutečnost, že sáček patřil stěžovateli, bez pochybností prokázána. Obhajoba stěžovatele spočívající v tom, že sáček mu byl podstrčen při osobní prohlídce příslušníky policie, byla soudy vyhodnocena jako účelová s tím, že jí žádný z provedených důkazů neodpovídá. Také ze spisu Generální inspekce bezpečnostních sborů sp. zn. XXX, která se z podnětu stěžovatele případným porušením služebních povinností ohledně této tvrzené skutečnosti zabývala, vyplynulo, že toto obvinění nebylo prokázáno. Nutno dodat, že při osobní prohlídce stěžovatele byly u něj nalezeny rovněž další věci sloužící k aplikaci omamných látek. Namítá-li stěžovatel absenci důkazu v podobě jeho daktyloskopických stop na sáčku s návykovou látkou, rozhodující soudy zdůraznily, že ač tyto stopy na sáčku absentovaly, neznamená to automaticky, že sáček stěžovateli nepatřil.

Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z napadeného usnesení se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly toliko do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani v tomto směru neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.

Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.