Ústavní soud II.ÚS 1429/20

Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhá prostřednictvím žaloby pro zmatečnost ze dne 24. 11. 2017 zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016 č. j. KSPL 65 INS 204400/2015, 1 VSPH 1495/2016-B-36 a postoupení věci Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2017 č. j. 29 NSČR 23/2017-B-47, odmítl.

Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění se zabýval námitkami stěžovatelky, která tvrdila, že nesprávným postupem soudu jí byla jakožto věřiteli odňata možnost jednat před soudem. Dospěl přitom k závěru, že postup insolvenčního soudu byl správný. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil rozsudek krajského soudu, ačkoliv z jiných důvodů, než soud nižší instance. Vrchní soud totiž konstatoval, že žaloba pro zmatečnost byla krajskému soudu doručena po marném uplynutí lhůty k jejímu podání; usnesení napadené žalobou pro zmatečnost bylo stěžovatelce doručeno 4. 10. 2016, poslední den lhůty tudíž připadl na 4. 1. 2017. Ve věci soud aplikoval ustanovení § 96 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), které vylučuje použití § 235 odst. 2 občanského soudního řádu. Lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost tudíž běžela i v době, kdy probíhalo před Nejvyšším soudem řízení o jím podaném dovolání (viz výše). Současně soud zdůraznil, že ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona je odchylkou od pravidla obsaženého v § 235 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť v insolvenčním řízení je určující požadavek, aby účastník řízení uplatnil všechny námitky bezodkladně a nevyčkával s podáním žaloby pro zmatečnost na dobu po skončení řízení o dovolání.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky shora označeným usnesením zamítl. Konstatoval, že v poměrech projednávané věci je určující odpověď na otázku, zda v případě žaloby pro zmatečnost podané proti pravomocnému rozhodnutí v insolvenčním řízení (zde odvolacího soudu potvrzujícího usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty), proti kterému podal stejný účastník i dovolání, se při posuzování její včasnosti aplikuje úprava § 235 odst. 2 občanského soudního řádu nebo § 96 odst. 2 insolvenčního zákona. Dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 29 ICdo 69/2017 (R 32/2017), v němž vysvětlil povahu a účel žaloby pro zmatečnost ve vztahu k insolvenčnímu řízení a uvedl, že probíhající dovolací řízení nemělo vliv na běh lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost. Současně - s ohledem na námitky stěžovatelky o hospodárnosti jejího postupu spočívajícího v uplatněném dovolání a vyčkávání s podáním žaloby pro zmatečnost - dodal, že její postup byl ve zřejmém rozporu s účelem dané právní úpravy, což ostatně plyne i z důvodové zprávy. Nejvyšší soud rovněž nesdílel názor stěžovatelky, že ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona je "ústavně nekonformní", neboť jeho účel je zcela zjevný (hospodárnost a urychlení insolvenčního řízení) a legitimní, jeho znění je dostatečně předvídatelné a nijak nenarušuje právní jistotu účastníků.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje prakticky téže námitky, kterými se zabýval již Nejvyšší soud. Brojí přitom proti postupu obecných soudů a jejich právnímu posouzení věci v kontextu ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona. Zejména namítá, že jí nelze klást k tíži postup, při němž zvolila řešení spočívající v podání dovolání, nikoliv v podání obou mimořádných opravných prostředků najednou (tedy i žaloby pro zmatečnost). Stěžovatelka je přesvědčena, že ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona nutí účastníky postupovat v jiných než právně zcela jednoznačných případech procesně neekonomicky, zahajovat souběžná řízení, která však zcela zjevně nemohou současně vést k úspěchu. Takové normy dle názoru stěžovatelky nemůže zákonodárce vytvářet, a proto spolu s ústavní stížností podává návrh na zrušení ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, včetně posouzení přípustnosti žaloby pro zmatečnost, v konkrétním řízení. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 Sb. NU 41 (45-46)]. Do mezí, v nichž obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost, zasahuje jen ve zcela výjimečných případech. Ústavní soud současně zastává zásadu minimalizace zásahů, kdy do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Tak tomu v tomto případě není.

Podstata nyní posuzované věci spočívá ve vyřešení otázky, zda se do běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost v insolvenčním řízení počítá (či nikoliv) doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů, které v řízení postupovaly podle ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona. Ústavní soud se v obdobné věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1938/13 zabýval přípustností žaloby na obnovu řízení (§ 96 odst. 1 insolvenčního zákona) proti usnesení insolvenčního soudu dle § 185 insolvenčního zákona, kterým se vyslovuje odmítnutí přihlášky pro opožděnost. Konstatoval, že insolvenční zákon skutečně obsahuje ustanovení o vyloučení obnovy insolvenčního řízení, což představuje výrazný zásah do procesních záruk spravedlivého procesu a tedy ve svém důsledku představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Existence takového zásahu, který provedl normotvůrce, musí být dostatečně ospravedlněna a musí stranit jinému srovnatelnému ústavnímu principu či hodnotě. Tou hodnotou je ochrana vlastnického práva věřitelů, kteří mají právo na včasné uspokojení svých pohledávek a jejich právní jistota, jakož i právní jistota dlužníka, spočívající v tom, že insolvenční řízení proběhne při zachování zásad spravedlnosti rychle, hospodárně a tak, že co nejvíce uspokojí věřitele. V souladu s těmito obecnými zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona) je proto podle závěrů Ústavního soudu přípustné, aby insolvenční řízení bylo vyjmuto z řízení, pro která je obnova řízení přípustná. Proto je také přípustné využít interpretační argument a maiori ad minus a konstatovat, že je-li obnova insolvenčního řízení ex lege nepřípustná, je nepřípustná i obnova jeho jednotlivých součástí (včetně usnesení o odmítnutí přihlášky pro opožděnost). Jakkoliv uvedený případ bezesporu není totožný s nyní projednávanou věcí, Ústavní soud v něm podává poměrně jasný postoj k problematice (ne)využitelnosti mimořádných opravných prostředků v insolvenčním řízení.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy ve věci postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, svůj postup v řízení dostatečným způsobem odůvodnily, přičemž jim nelze vytknout, že by se nezabývaly námitkami stěžovatelky, které uplatňuje též v ústavní stížnosti. V souzené věci se však jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. Návrh na zrušení ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.