II.ÚS 1506/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1506/11 ze dne 20. 7. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti K. A.-S., zastoupeného otcem J. M. . A.-S., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 A 256/2010 ze dne 22. 3. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel odložení vykonatelnosti a následného zrušení usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 A 256/2010 ze dne 22. 3. 2011, jímž nebyl přiznán odkladný účinek žalobě podané dne 21. 11. 2010 proti rozhodnutí ministra vnitra č. j. MV-55629/VS-2010. Tímto rozhodnutím byl dle § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnut rozklad podaný proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-33506-7/MC-2009 ze dne 16. 2. 2010, kterým bylo stěžovateli dle ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."), zrušeno povolení k trvalému pobytu z důvodu, že stěžovatel pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, konkrétně 20 měsíců, přičemž jeho nepřítomnost nebyla odůvodněna závažnými důvody. Osobní péče o nemocného dědečka stěžovatele, žijícího v Jordánsku, poskytovaná ze strany rodičů stěžovatele za závažný důvod shledána nebyla. Současně byla stěžovateli stanovena lhůta k vycestování z území v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Napadené rozhodnutí označil stěžovatel za nepřezkoumatelné a porušující zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť zůstalo zcela neodůvodněno, tudíž není z něj vůbec zřejmé, jakými úvahami byl soud veden a zda a nakolik přihlédl k odůvodnění žádosti stěžovatele. Rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku žaloby ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu dle zákona č. 326/1999 Sb. má přitom relevantní účinky týkající se právního postavení stěžovatele a je jím nepřímo konstatováno uložení povinnosti, a to vycestovat z území České republiky. Soud v daném případě proto nesprávně aplikoval ustanovení § 55 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Na neudržitelnost aplikace ustanovení § 55 odst. 4 s. ř. s. stěžovatel usuzuje rovněž z textu připravované novely s. ř. s., z níž vyplývá povinnost usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku vždy odůvodnit, což má dokládat názor zákonodárce, že opačný postup je v rozporu se zásadami demokratického právního státu. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že vzhledem k nepřípustnosti kasační stížnosti proti tomuto rozhodnutí (§ 104 odst. 3 s. ř. s.) je nutno neodůvodněné a potencionálně tedy svévolné rozhodnutí považovat za porušení zákazu denegatio iustitiae. Rozhodnutí Městského soudu v Praze podle stěžovatele zasáhlo negativně i do jeho soukromého života, což je v příkrém rozporu s povinností státních orgánů poskytovat zvláštní ochranu dítěti, zejména ve smyslu čl. 3 a čl. 10 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 10 odst. 2 a čl. 14 Listiny. Jakkoliv má rozhodnutí o odkladném účinku pouze dočasnou povahu, je-li jím posuzována možnost vytržení dítěte ze sociálního kontextu v důsledku povinnosti opustit území státu, nelze podle názoru stěžovatele připustit, aby soud opomenul či ignoroval povinnost upřednostnit zájem a blaho dítěte a v tomto kontextu usilovat o ochranu právního postavení dítěte, včetně zajištění kontinuity jeho pobytu na území České republiky, tj. v zemi, kde se narodil a strávil převážnou část života, kde má sociální zázemí a plní povinnou školní docházku. V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval s odůvodněním usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 A 259/2010-27 ze dne 19. 1. 2011 a usnesení sp. zn. 5 A 258/2010, vydaným v prvém případě k žádosti matky stěžovatele a ve druhém případě k žádosti jeho otce o přiznání odkladného účinku žalobě podané v obdobné věci. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že zrušení práva pobytu na území České republiky představuje v tomto specifickém případě nenahraditelnou újmu, jak má na mysli ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s., neboť dochází k vytržení stěžovatele z jeho domovského prostředí a nejsou brány v potaz obtíže při získání nového povolení k pobytu. Při rozhodování o přiznání odkladného účinku podané žalobě mělo být dle stěžovatele rovněž přihlíženo i k průměrné délce řízení, jmenovitě u Městského soudu v Praze, který je v porovnání s ostatními správními soudy nejzatíženější a má největší počet nedodělků, což fakticky mění povahu rozhodnutí ve věci odkladného účinku z dočasné na trvalejší. Závěrem stěžovatel, z důvodu svých majetkových poměrů, požádal o přiznání úhrady nákladů za právní zastupování dle § 83 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. V projednávané věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým nebyl přiznán žalobě odkladný účinek (§ 73 odst. 2 s. ř. s.). Toto rozhodnutí je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní, nijak neovlivňuje průběh samotného řízení o správní žalobě a nelze v něm ani předjímat rozhodnutí ve věci samé. Institut přiznání odkladného účinku žaloby má též mimořádný charakter, kdy v případě vyhovění návrhu soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí správního orgánu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku je proto vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce popsal slovy o nenahraditelné újmě. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku správní žaloby je pak zásadně věcí rozhodujícího soudu a k přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Ústavní soud může jen posoudit, zda obecný soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku postupoval v souladu se zákonem. Dlužno poznamenat, že v minulosti Ústavní soud v obdobných věcech dokonce vyslovil i silnější názor (např. v usneseních sp. zn. III. ÚS 399/11 ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 3115/09 ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 536/09 ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 1742/07 ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 2263/08 ze dne 18. 12. 2008 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz), kdy s poukazem na dočasnou (zatímní) povahu tohoto rozhodnutí ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. V posuzované věci Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl, že žalobě podané dne 21. 11. 2010 se odkladný účinek nepřiznává, a to bez odůvodnění, když současně odkázal na ustanovení § 55 odst. 4 s. ř. s., podle něhož usnesení, jímž se řízení nekončí a jímž se nikomu neukládá povinnost, nemusí obsahovat odůvodnění. Obecný soud tímto způsobem využil možnosti dané mu zákonem, přičemž Ústavní soud v jeho postupu neshledává nic protiústavního. Chystanou změnu příslušné právní úpravy (explicitní zakotvení povinnosti odůvodňovat každé rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku) nelze automaticky interpretovat tak, že se tak děje z důvodu protiústavnosti předchozí úpravy. Zákonodárce tímto způsobem povětšinou projevuje vůli předchozí ustanovení změnit a dosáhnout touto změnou jiné úpravy oproti té dosud platné. Sama okolnost, že právo bylo změněno, nemá pak vliv na interpretaci právní úp