II.ÚS 1612/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 N 33/56 SbNU 373 K odpovědnosti státu za škodu a rovnosti účastníků řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 23. února 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 41 C 315/2008-22 ze dne 15. 4. 2009, jímž byla stěžovateli přiznána náhrada škody v souvislosti se zproštěním obžaloby v trestním řízení, avšak stěžovatelova žaloba byla zamítnuta v části, v níž se domáhal přiznání úroků z prodlení, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Ústavní stížnost se zamítá. II. Návrh na zrušení ustanovení § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění I. 1. Návrhem osobně doručeným dne 22. června 2009, splňujícím formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 6, § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla Ústavnímu soudu ve lhůtě určené ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu doručena ústavní stížnost proti v záhlaví citovanému rozhodnutí. 2. V ní stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí s tím, že se před obecným soudem domáhal přiznání práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve výši 1 950 Kč. Soud stěžovateli sice právo na náhradu škodu přiznal, ale žalobu zamítl v části, kde se stěžovatel domáhal přiznání úroků z prodlení i za dobu tzv. předběžného posouzení nároku podle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Tímto postupem mělo být zasaženo do stěžovatelových základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). II. 3. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis, z něhož se podává zejména následující: Stěžovatel byl obviněn a obžalován ze spáchání trestného činu, obžaloby však byl v plném rozsahu zproštěn, a proto dle zákona č. 82/1998 Sb. požádal o náhradu nákladů vynaložených na obhajobu ve výši 43 673 Kč a dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s vyhotovením znaleckého posudku ve výši 1 950 Kč, použitého na svoji obranu v rámci trestního řízení. Ministerstvo spravedlnosti (příslušný úřad dle ustanovení § 14 odst. 1 a § 6 zákona č. 82/1998 Sb.) prvně zmíněnou částku uhradilo, na druhém místě uvedenému žádání nevyhovělo, neboť mělo za to, že nešlo o náklady účelně vynaložené. Stěžovatel proto právo uplatnil u soudu spolu s požadavkem na přiznání příslušenství (úroků z prodlení) již ode dne následujícího poté, kdy Ministerstvu spravedlnosti doručil výzvu k úhradě náhrady škody. Obvodní soud pro Prahu 2 dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je po právu, s výjimkou úroku z prodlení za dobu 6 měsíců od uplatnění nároku u příslušného úřadu (ustanovení § 14 odst. 1 a § 6 zákona č. 82/1998 Sb.) s odůvodněním, že se žalovaná (Česká republika) může dostat do prodlení teprve po uplynutí lhůty vyjádřené v ustanovení § 15 zákona č. 82/1998 Sb. 4. Protože šlo o věc, na niž dopadalo ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2009, nebylo proti rozhodnutí odvolání přípustné. 5. Stěžovatel ve své stížnosti zdůraznil, že napadené rozhodnutí vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, v němž se uvádí: "Stát je povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Teprve marným uplynutím této lhůty, nikoliv uplynutím lhůty stanovené poškozeným při uplatnění nároku, ocitá se stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 489 obč. zák.) v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení.". Právní úprava spolu s uvedeným judikátem má dle stěžovatele vytvořit "zjevné zvýhodnění specifického okruhu subjektů práva, a to České republiky a samosprávných celků", neboť škůdce se nachází v civilním (soukromoprávním) právním vztahu, tj. v zásadně rovném postavení; jiní škůdci jsou povinni plnit ve lhůtě stanovené ustanovením § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tj. prvního dne poté, kdy byl dlužník (škůdce) o plnění věřitelem požádán. Uvedená lhůta pro tzv. předběžné posouzení nároku vedlejšího účastníka neodůvodněně zvýhodňuje a vytváří překážku soudní ochraně práv stěžovatele, aniž by "po tuto dobu běžely úroky z prodlení". Na podporu tvrzení o soukromoprávním režimu odpovědnostního vztahu státu a poškozeného v případě škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem se dovolává textu uvedeného v bodu 24 nálezu sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249). Závěrem navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 15 zákona č. 82/1998 Sb., jakož i napadený rozsudek a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. III. 6. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 7. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém podání ze dne 3. 12. 2009 odkázal na své rozhodnutí a vyjádřil názor, že se stěžovatel pokouší účelově interpretovat ustanovení § 15 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž tento zákon je speciální právní úpravou, ze které lze dovodit, že "má-li stát zákonnou možnost úhrady ve lhůtě šesti měsíců, nelze jej nijakým způsobem (hrozbou úroku z prodlení) nutit k úhradě dřívější.". Účastník dále poukázal na zvláštní postavení státu jako původce škody a závěrem navrhl, aby Ústavní soud návrh zamítl a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. 8. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti výzvu k vyjádření ignorovala, proto byvši řádně poučena, má se za to, že souhlasila s upuštěním od ústního jednání. 9. Stěžovateli bylo vyjádření účastníka řízení zasláno k replice, kterou dne 4. 2. 2010 vyjádřil nesouhlas s tím, že jeho výklad zákona je označován za účelový. Obecně v řízení o náhradu škody považuje za bezvýznamný fakt, z jaké příčiny došlo ke škodě, tj. zda při výkonu veřejné moci, anebo při jiné škodní události (jako je např. autonehoda). Česká republika patří podle § 21 občanského zákoníku mezi subjekty, mezi nimiž je rovnost, vyjádřená v § 2 odst. 2 občanského zákoníku, a proto "není vůbec legitimní, aby se Česká republika jakkoliv preferovala ve vztazích, které jsou majetkové podoby a ve kterých má rovné postavení jako ostatní osoby.". Uzavřel, že lhůta šesti měsíců není proporcionální, legitimní a jestliže "má stát právo otálet s odškodněním po dobu 6 měsíců, pak vyvážením tohoto privilegia státu musí být povinnost státu zaplatit kromě nároku také úroky z prodlení přirostlé za dobu jeho projednávání.". Souhlas s upuštěním od ústního jednání byl vysloven. IV. 10. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Ústavní soud shodně jako ve svých předchozích rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 623/04 ze dne 8. 11. 2005, usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 ze dne 8. 4 2004; ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž se zabýval tzv. otázkou bagatelních věcí v souvislosti s výší předmětné částky, konstatuje, že jeho úkolem je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona