Ústavní soud II.ÚS 1652/24 – Zahájení trestního stíhání

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení jimi porušily jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel podal dne 19. 9. 2023 u Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové podání označené jako "Oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin", týkající se znalce V. H. a znaleckého ústavu České znalecké, a.s., pro podezření z trestného činu nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 trestního zákoníku. Následně došlo ve věci vedené Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy pod č. j. KRPA - 155266/TČ-2018-000093 k zahájení trestního stíhání proti stěžovateli, a to usnesením ze dne 13. 12. 2023 podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž znalecký posudek je součástí spisového materiálu k dalšímu opatření v rámci výkonu dozoru.

V napadeném vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze státní zástupce konstatuje, že na základě vzniklé situace bylo stěžovatelovo podání přezkoumáno a v intencích ustanovení § 59 odst. 1 trestního řádu vyhodnoceno jako součást stěžovatelovy obhajoby, neboť předmětem podání byly výhrady k věcné správnosti znaleckého posudku a polemika se způsobem jeho zpracování. Státní zástupce městského státního zastupitelství dodal, že za daného stavu věci se bude vznesenými námitkami zabývat vrchní komisař v rámci obhajoby stěžovatele. Podání stěžovatele, reagující na toto sdělení, vyhodnotil státní zástupce městského státního zastupitelství jako podnět k výkonu dohledu a postoupil jej Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze.

Státní zástupce vrchního státního zastupitelství se nejprve zabýval věcnou a místní příslušností k materiálnímu vyhodnocení stěžovatelova podání, přičemž shledal, že věcně a místně příslušným bylo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4. Tento věcně a místně příslušný orgán pak podle vrchního státního zastupitelství meritorně posoudil stěžovatelovo podání zcela v souladu s ustanovením § 59 odst. 1 trestního řádu a dospěl k závěru, že jeho součástí nejsou skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán jakýkoli trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku.

Stěžovatel namítá, že v průběhu vyřízení trestního oznámení se orgány činné v trestním řízení měly dopustit zjevných a nedůvodných průtahů a že jejich postupem bylo porušeno jeho právo na účinné vyšetřování. Stěžovatel k tomu podotýká, že vyřízení trestního oznámení trvalo od 19. 9. 2023 do 15. 4. 2024, a má za to, že tuto dobu nelze považovat za přiměřenou, a to i bez ohledu na překážky, které mohly orgánům činným v trestním řízení při vyřízení trestního oznámení vzniknout. Dále dovozuje, že orgány činné v trestním řízení nesprávně vyhodnotily jím podané trestní oznámení, když nesprávně aplikovaly § 59 odst. 1 trestního řádu, a že svůj postup nedostatečně odůvodnily. Stěžovatel má také za to, že orgány činné v trestním řízení náležitě neprošetřily skutečnosti uvedené v trestním oznámení, které nasvědčují tomu, že mohl být spáchán trestný čin. Rovněž namítá, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s § 158 odst. 2 trestního řádu, když stěžovatele neinformovaly o učiněných opatřeních. Uvádí, že mu postupem orgánů činných v trestním řízení vznikla újma způsobená v návaznosti na podané trestní oznámení, vznik újmy pak stěžovatel spatřuje v době vyřízení trestního oznámení, kdy nebylo postupováno bez zbytečných průtahů. Stěžovatel dodává, že napadená vyrozumění mají negativní vliv na jeho právo na obhajobu.

Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na účinné vyšetřování. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1958/23 ze dne 10. 4. 2024, obecně platí, že trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Pozitivní povinností státu je však současně zajistit ochranu základních práv, a to i účinným trestním řízením. Takový požadavek vyplývá podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nejen z práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, výjimečně také u (nejzávažnějších) zásahů do majetkových práv.

V posuzované věci se však o takový závažný zásah nejedná. Z ústavní stížnosti ani neplyne, že by v řízení, které stěžovatel inicioval, plynula státu povinnost ochránit některé stěžovatelovo základní právo chráněné právem na účinné vyšetřování. Stěžovatel se svým podáním fakticky domáhal trestního stíhání dalších osob za jednání, u nějž ani není poškozeným. Objektem trestného činu (předmětem ochrany) podání nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 trestního zákoníku je totiž zájem na řádném výkonu znalecké činnosti a na spolehlivosti a důvěryhodnosti znaleckých posudků [srov. ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, RICHTER, Martin. § 346 (Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4332, marg. č. 2.]. I z tohoto důvodu Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelovým námitkám, směřujícím mimo jiné i proti délce vyřízení jeho podnětu orgány činnými v trestním řízení.

Ústavní soud dále stručně konstatuje, že z napadených vyrozumění jsou dostatečně srozumitelné důvody, pro které státní zastupitelství nezahajovalo na základě stěžovatelova oznámení trestní řízení. Stěžovateli bylo srozumitelně vysvětleno, proč orgány činné v trestním řízení neshledaly v předložených podnětech žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by došlo ke spáchání trestného činu. Zároveň lze zopakovat, že své výhrady proti znaleckému posudku může stěžovatel uplatnit v trestním řízení, které je proti němu vedeno. Orgány činné v trestním řízení se vypořádaly i s tím, jak aplikovaly § 59 odst. 1 trestního řádu, podle nějž platí, že každé podání se posuzuje podle svého obsahu. Státní zástupce vrchního státního zastupitelství k tomu přiléhavě uvedl, že přesvědčení stěžovatele o tom, že podá-li na státní zastupitelství podání, které nadepíše jako trestní oznámení (v tomto případě jako "Oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin"), budou pak ze strany orgánů činných v trestním řízení ihned automaticky a bez dalšího zahájeny (přinejmenším) úkony trestního řízení ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu, či dokonce rovnou úkony vyšetřování ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu, je liché.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.