II.ÚS 1664/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1664/12 ze dne 25. 6. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti M. M. a J. M., zastoupených Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2012 č. j. 28 Cdo 1756/2010-89, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2009 č. j. 35 Co 430/2009-73 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. února 2009 č. j. 17 C 86/2007-40, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky, za níž vystupují Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, a Český úřad zeměměřičský a katastrální, se sídlem Praha 8, Pod Sídlištěm 9, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. května 2012, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svých základních práv na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 86/2007 Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o žalobě stěžovatelů proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím. Ta měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."], k němuž mělo dojít v souvislosti s řízením vedeným před Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 20 C 249/2005, jehož předmětem byla žaloba stěžovatelů proti společnosti Timber Trade Lenešice, s.r.o. o určení vlastnického práva k některým nemovitostem nacházejícím se v k. ú. Stochov. Žalovaná společnost byla v katastru nemovitostí zapsaná jako jejich vlastník. Rozsudkem posledně uvedeného soudu ze dne 16. ledna 2006 č. j. 20 C 249/2005-50, jenž nabyl právní moci 7. března 2006, bylo žalobě stěžovatelů vyhověno. Poněvadž se však žalovaný proti tomuto rozsudku opožděně odvolal, přičemž následně podal odvolání i proti usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl jeho první odvolání, byla právní moc na tento rozsudek vyznačena až 25. srpna 2006 (stěžovatelé uvádějí až 4. září 2006). Mezitím bylo na majetek žalovaného vedeno exekuční řízení, v jehož rámci byl usnesením o příklepu ze dne 7. července 2006 č. j. 092 EX 67/06-21 udělen vydražiteli Ing. Z. T. příklep předmětných vydražených nemovitostí. V důsledku uvedených rozhodnutí tak bylo k těmto nemovitostem na příslušný list vlastnictví zapsáno duplicitní vlastnictví, načež bylo rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. února 2008 č. j. 11 C 88/2007-37 určeno, že jejich výlučným vlastníkem je jako originární nabyvatel právě vydražitel. Podle stěžovatelů mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu tím, že Okresní soud v Kladně v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 249/2005 nezaslal žalobu na určení vlastnictví příslušnému Katastrálnímu pracovišti Kladno, nýbrž nesprávně Katastrálnímu pracovišti Slaný, které ji již ale nepostoupilo prvně uvedenému pracovišti. Nedoručení tak vedlo k tomu, že nebyla vyznačena poznámka o probíhajícím soudním řízení, pročež orgány provádějící exekuci neměly informaci o možném rozporu stavu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí se skutečným stavem, v důsledku čehož byl v exekuci zpeněžen majetek, který této společnosti nepatřil, a naopak se nacházel ve vlastnictví (společném jmění) stěžovatelů. 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. února 2009 č. j. 17 C 86/2007-40 byla žaloba stěžovatelů jako nedůvodná zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že ani Okresní soud v Kladně, ani obě výše uvedená katastrální pracoviště se nedopustily porušení žádné zákonem stanovené povinnosti. V této souvislosti provedl podrobný rozbor souvisejících právních předpisů, jež upravují povinnost soudu zasílat katastrálním úřadům podání či rozhodnutí, včetně relevantních interních předpisů. Okresní soud v Kladně neměl povinnost zaslat předmětnou žalobu příslušnému katastrálnímu úřadu za účelem vyznačení poznámky v katastru nemovitostí, a ani katastrální úřad neměl automatickou povinnost tuto poznámku vyznačit na podkladě listin, které se mu bez dalšího dostanou do dispozice. Nesprávný úřadní postup proto ze strany soudu shledán nebyl. Nic navíc nebránilo stěžovatelům, aby za shora popsaného stavu právní úpravy doručili podanou žalobu na určení vlastnického práva katastrálnímu úřadu sami a navrhli vyznačení poznámky k předmětným nemovitostem. Její vyznačení by však ani poté nezakazovalo dispozici s předmětnými nemovitostmi. 4. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2009 č. j. 35 Co 430/2009-73, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelů proti němu. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, doplnil je však o další důvod, pro který žalobě nebylo možné vyhovět. Institut poznámky není sám o sobě způsobilý zamezit vzniku následku, který nastal v důsledku dražebního prodeje předmětných nemovitostí v rámci exekuce nařízené na majetek subjektu, jenž byl aktuálně zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. Tato skutečnost přitom nevyplývá jen z § 14 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (dále jen "zákon č. 265/1992 Sb."), podle něhož poznámky nemají vliv na vznik, změnu nebo zánik práva, ale zejména z právní úpravy exekučního prodeje nemovitostí obsaženého v § 335 a násl. občanského soudního řádu, která se v souladu s § 52 odst. 1 exekučního řádu uplatní i v řízení prováděném podle posledně uvedeného zákona. Podle § 336b odst. 2 písm. k) občanského soudního řádu je součástí usnesení o nařízení dražebního jednání (dražební vyhlášky) též výzva, aby každý, kdo má právo, které nepřipouští dražbu, jej uplatnil u soudu a aby takové uplatnění práva prokázal nejpozději před zahájením dražebního jednání s upozorněním, že jinak k jeho právu nebude při provedení výkonu rozhodnutí přihlíženo. Teprve tehdy, je-li na uvedenou výzvu řádně reagováno, je v souladu s § 336i odst. 1 občanského soudního řádu namístě dražební jednání odročit, a to do pravomocného rozhodnutí o podané žalobě. Žalobu stěžovatelů nakonec nemohl odvolací soud shledat opodstatněnou ani z důvodu spočívajícího v tom, že bylo-li vydražením nemovitostí vlastněných stěžovateli v rámci exekuce vedené na majetek od nich odlišného subjektu dosaženo zániku, popř. částečného zániku, závazku tohoto subjektu, který měl vůči svému věřiteli, došlo na straně zmíněného subjektu podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku ke vzniku bezdůvodného obohacení právě na úkor stěžovatelů, a to ve výši odpovídající obvyklé ceně majetku, jehož zpeněžením se tento subjekt svého závazku zprostil. Stěžovatelům v takovém případě svědčí právo domáhat se proti zmíněnému subjektu vydání tohoto bezdůvodného obohacení, přičemž nárok na náhradu škody způsobené nesprávným výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, pokud poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo tento prospěch získal a je povinný mu jej vydat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2005 sp. zn. 25 Cdo 1863/2004 nebo ze dne 16. srpna 2006 sp. zn. 25 Cdo 3029/2005). Pakliže tedy není dána žádná konkrétní skutečnost svědčící o tom, že se stěžovatelé uspokojení svého nároku vůči společnosti Timber Trade Lenešice, s.r.o. nemohou domoci, nelze vyhovět ani podané žalobě. 5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku jako nepřípustné svým usnesením ze dne 9. února 2012 č. j. 28 Cdo 1756/2010-89, neboť neshledal, že by tento měl ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu po právní stránce zásadní význam. Ve svém odůvodnění se podrobně zabýval zejména posledním důvodem nevyhovění žaloby, podle něhož se mohli stěžovatelé domáhat žalovaného nároku toliko tehdy, pokud nedosáhli uspokojení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení. Závěry odvolacího soudu dál rozvedl a doplnil. II. Argumentace stěžovatelů 6. Ústavní stížnost směřuje proti všem třem výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo rozhodováno o žalobě stěžovatelů o náhradu škody