II.ÚS 1683/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1683/16 ze dne 20. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ervína Nohejla, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kupkou, advokátem se sídlem Tichá 464/1, Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2015, č. j. 11 Co 110/2015-113, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 26 Cdo 4664/2015-145, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou podáním ze dne 13. 7. 2016, a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel výslovně domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 8 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní přiložených, je nicméně patrno, že stěžovatel svojí argumentací napadá rovněž v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož ostatně počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné opětovně vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jeho podání. 3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 28 C 565/2013, Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20. 10. 2014, č. j. 28 C 565/2013-77 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 28 C 565/2013-85), zamítl jednak žalobu města Bohumín, jíž se, coby vlastník a pronajímatel bytu č. X1 nacházejícího se v domě č. p. X2 na ul. N., po stěžovateli, coby nájemci uvedeného bytu, domáhalo zpřístupnění tohoto bytu "za účelem umožnění instalace a napojení rozvodů tepla a užitkové vody k centrálnímu zásobování teplem", jednak žalobu stěžovatele na určení, že důvody pro odepření jeho souhlasu s prováděním uvedených stavebních úprav byly vážné. Přesto však okresní soud shledal některé stěžovatelem uváděné důvody pro odepření tohoto souhlasu (zhoršení komfortu bydlení, omezení nerušeného užívání bytu po dobu trvání stavebních prací, tj. více než týden, a také náklady spojené s úklidem, jež nese nájemce) za natolik vážné, že ve smyslu ustanovení § 695 občanského zákoníku z roku 1964 bylo neudělení souhlasu stěžovatele s prováděním uvedených stavebních úprav dle jeho názoru oprávněné. 4. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce i stěžovatel odvolání. Zatímco však řízení o odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2015 zastaveno pro neuhrazení soudního poplatku (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.), odvolání žalobce bylo krajským soudem shledáno důvodným, a proto rozsudek okresního soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil tak, že stěžovatel "je povinen zpřístupnit žalobci a jím pověřeným osobám předmětný byt za účelem provedení instalace a napojení rozvodu tepla a teplé užitkové vody k centrálnímu zásobování teplem s tím, že žalobce oznámí (stěžovateli) termín a hodinu zpřístupnění bytu nejméně 15 dnů předem" (výrok I.). Dále pak rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud vycházel ze skutkových zjištění provedených okresním soudem, nicméně neztotožnil se s jeho dílčími právními závěry ohledně vážnosti některých stěžovatelem uváděných důvodů. Na rozdíl od okresního soudu tedy krajský soud neshledal důvody spočívající ve zhoršení komfortu (kvality) bydlení stěžovatele, jenž byl zvyklý na vyšší tepelnou pohodu (26 °C), dále pak ve výrazném omezení nerušeného užívání bytu po dobu delší jednoho týdne a konečně v nulové kompenzaci tohoto omezení a nákladů spojených s úklidem po provedení stavebních prací, za natolik vážné, že by stěžovatelův nesouhlas se stavebními úpravami učinily oprávněným ve smyslu ustanovení § 695 občanského zákoníku z roku 1964. Krajský soud mimo jiné zohlednil skutečnost, že uvedené stavební úpravy, jež bylo nezbytné učinit za účelem "výměny dosluhujících domácích plynových kotelen za nové centrální vytápění", se týkaly celé řady bytových domů ve vlastnictví města Bohumín, přičemž "převážná většina nájemců své byty zpřístupnila". Dle krajského soudu ovšem u stěžovatele "nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by vyžadovaly jiný přístup, resp. by měly vést k odepření souhlasu se zpřístupněním bytu." 5. Dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatelovo "dovolání neobsahovalo údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání." 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedeným právním závěrem krajského soudu ohledně posouzení otázky vážnosti jím uplatněných důvodů pro odepření souhlasu s provedením stavebních úprav nesouhlasí a ve své argumentaci, kterou obdobným způsobem předestřel již v dovolání, podrobně polemizuje s konkrétními důvody a skutkovými závěry krajského soudu, na jejichž základě vyhověl žalobě města Bohumín na zpřístupnění předmětného bytu, jehož nájemcem je právě stěžovatel. Nadto stěžovatel namítá porušení svého práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), neboť je toho názoru, že Okresní soud v Karviné přistoupil ke spojení věci (řízení o uvedených žalobách) v rozporu se zákonem. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (v posuzovaném případě v řízení o odvolání žalobce), anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízeních o stěžovatelem (resp. žalobcem) podaných žalobách, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale nepřísluší. 9. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj jistě nepříznivému - výsledku řízení, když rozporuje právní závěr krajského soudu, v němž (na rozdíl od okresního soudu) neshledal některé ze stěžovatelem uplatněných důvodů za natolik vážné (ve smyslu ustanovení § 695 občanského zákoníku z roku 1964), že by jeho nesouhlas s provedením uvedených stavebních prací učinily oprávněným. Ústavní soud ni