II.ÚS 1810/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1810/16 ze dne 20. 10. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lucii Horákové, zastoupené JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou, se sídlem Nad Nuslemi 11/714, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2014 č. j. 19 C 171/2009-191, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015 č. j. 15 Co 556/2014-245 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2016 č. j. 25 Cdo 5571/2015-309 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Výše označená stěžovatelka podala ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na přístup k právu a na právní ochranu plynoucí z čl. 1 Ústavy České republiky. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2014 č. j. 19 C 171/2009-191, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015 č. j. 15 Co 556/2014-245 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2016 č. j. 25 Cdo 5571/2015-309. 2. Stěžovatelka ve své stížnosti napadla výše uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, kterými tyto soudy rozhodly o žalobě na obnovu řízení podané stěžovatelkou dne 25. 2. 2014 k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Stěžovatelka žalobu na obnovu řízení odůvodnila existencí nové výpovědi účastníků řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 95/2008 ze dnů 25. 11. 2013 a 17. 2. 2014, které mohou pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci žaloby o zaplacení částky ve výši 270 000 Kč s příslušenstvím. Touto žalobou se domáhala náhrady škody vůči vedlejšímu účastníku. Ten měl jako advokát sepsat kupní smlouvu, která dle stěžovatelky v rozporu s vůlí smluvních stran neobsahovala ujednání o tom, že je jí prodáváno také příslušenství nemovité věci, konkrétně kanalizační přípojka a ploty. Vedlejší účastník dle stěžovatelky zanedbal svou povinnost na tuto okolnost strany upozornit, resp. ve smlouvě uvést, že předmětné nemovité věci se prodávají i s příslušenstvím. V projednávané věci bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelky, kdy byla její žaloba zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 4. 2010 č. j. 19 C 171/2009-96, který byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 č. j. 15 Co 309/2010-136. Usnesením dovolacího soudu ze dne 5. 4. 2012 č. j. 25 Cdo 1492/2011-166 bylo následně její dovolání proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze odmítnuto jako nepřípustné pro absenci otázky zásadního právního významu. Stěžovatelka dále v této věci podala ústavní stížnost, která byla pod sp. zn. II. ÚS 2251/12 jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta usnesením ze dne 5. 9. 2012. 3. Stěžovatelka ve své stížnosti opětovně rekapituluje celý spor. Pro projednávanou ústavní stížnost je však podstatná toliko její argumentace nesprávností aplikace ustanovení § 235 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") obecnými soudy, kdy dle názoru stěžovatelky mělo být toto ustanovení použito v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a závěry obsaženými v komentářové literatuře k o. s. ř. Dle stěžovatelky se uvedené ustanovení musí vyložit tak, že se vztahuje jak na žalobu pro zmatečnost, tak na žalobu na obnovu řízení. Soudy tím, že toto ustanovení nesprávně aplikovaly a jí podanou žalobu na obnovu řízení posoudily jako opožděnou, zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces a také se měly dopustit nepředvídatelného postupu, který byl v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatelky. 4. Stěžovatelka dále v podané stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 40 odst. 1, § 46 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, neboť představují zásah do práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny. 5. Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelčinu žalobu na obnovu řízení svým usnesením ze dne 26. 6. 2014 zamítl pro opožděnost. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatelka podala dne 25. 2. 2014 žalobu na obnovu řízení ve věci sp. zn. 19 C 171/2009. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 4. 2010 č. j. 19 C 171/2009-96, proti němuž stěžovatelka žalobu na obnovu řízení podala, nabyl právní moci dne 18. 1. 2011. Poslední den objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení byl podle § 233 odst. 2 o. s. ř. a contrario ve spojení s § 57 odst. 2 o. s. ř. dne 20. 1. 2014. Žaloba tak dle závěru Obvodního soudu pro Prahu 1 byla podána po uplynutí lhůt, soud proto žalobu zamítnul s tím, že v souladu s § 235f o. s. ř. nenařídil jednání. 6. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2015 sp. zn. 15 Co 556/2014 k odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil, když se ztotožnil se závěry tohoto soudu o opožděnosti podané žaloby na obnovu řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 26. 3. 2015 dovolání k Nejvyššímu soudu a současně i první ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. 7. Ústavní soud předchozí ústavní stížnost odmítl podle § 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, který o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Stěžovatelka současně s ústavní stížností podala i dovolání k Nejvyššímu soudu. V okamžiku podání ústavní stížnosti nebylo Nejvyšším soudem o dovolání ještě rozhodnuto, nebyl tedy vyčerpán poslední opravný prostředek, který zákon poskytuje stěžovatelce k ochraně jejího práva, a proto Ústavní soud vyhodnotil její ústavní stížnost jako nepřípustnou. Zároveň vyslovil závěr, že ke splnění podmínky vyčerpání posledního opravného prostředku je třeba jeho řádného uplatnění; odmítnutí dovolání pro procesní neregulérnost lze postavit naroveň situaci, kdy by dovolání vůbec nebylo podáno (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 8. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozhodl svým usnesením ze dne 21. 3. 2016 tak, že dovolání odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka v dovolání odkazovala nesprávně na o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, jež upravovalo přípustnost dovolání odlišně od současné platné a účinné právní úpravy, která se na projednávanou věc použije. Stěžovatelka uvedla pouze, že "přípustnost dovolání vyvozuje z § 237 odst. 1 písm. c), neboť rozhodnutí mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam". Dovolací soud uvedl, že podle relevantního ustanovení § 237 o. s. ř. byla stěžovatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a v čem konkrétně naplnění předpokladů přípustnosti spočívá, avšak tomuto požadavku nedostála. Z obsahového hlediska dovolání proto trpělo vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Nad rámec tohoto důvodu pro odmítnutí dovolání dále Nejvyšší soud uvedl, že pokud stěžovatelka v dovolání zpochybňuje posouzení lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení dle § 235 odst. 2 o. s. ř., zjevně přehlédla, že celé znění citovaného ustanovení zní "Bylo-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůt podle § 234 odst. 1 až 4 doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu." Ustanovení § 234 o. s. ř. upravuje pouze žalobu pro zmatečnost a dovolací praxe je dle něj ustálena v závěru, že bylo-li proti rozhodnutí odvolacího soudu podáno dovolání, vztahuje se vyloučení zápočtu doby od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu podle § 235 odst. 2 o. s. ř. toliko na běh lhůt pro podání žaloby pro zmatečnost, nikoliv žaloby na obnovu řízení. Nejvyšší soud odkázal na své usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2107/2013, uveřejněné pod číslem 2/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. soudce zpravodaj II. 9. Ústavní soud předně poukazuje na skutečnost, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a proto není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je v tomto ohledu omezena výlučně na přezkum rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej