II.ÚS 1882/22

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "městský soud" a "obvodní soud"). Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, zejm. soudu obvodního a městského, které v řízení o náhradě nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") neoprávněně snížil stěžovatelem požadovanou částku přiměřeného zadostiučinění z důvodu sdílené újmy a zamítly žalovaný nárok stěžovatele v rozsahu 140 800 Kč. Stěžovatel nepovažuje částku ve výši 24 825 Kč, která mu byla jako náhrada nemajetkové újmy obecnými soudy přiznána, za přiměřenou okolnostem případu, a to s ohledem na nesprávnou aplikaci kritérií pro snížení základní částky za sdílenou újmu a nedostatečnost odůvodnění soudního rozhodnutí. Poukazuje přitom na rozdílnou praxi obecných soudů při rozhodování o stejných nárocích. Odkazuje v této souvislosti na nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, (dále jen "vedlejší účastník")] náhrady nemajetkové újmy původně ve výši 200 000 Kč z titulu průtahů ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014. Vedlejší účastník zaplatil stěžovateli částku 34 375 Kč, stran požadované (zbylé) částky jako škody, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 5, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 24 825 Kč s příslušenstvím a úrok z prodlení z částky 34 375 Kč (výrok I), žalobu ve zbývající částce 140 800 Kč zamítl (výrok II) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 16 580,50 Kč (výrok III). Městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak v záhlaví specifikovaném rozhodnutí dovolání odmítl.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Podstata ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se stanovením výše přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. za postup soudů v jeho věci. Již z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že obsahuje toliko repetitivně argumentaci, na kterou spolehlivě (a rozsáhle) reagoval již Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Již ze samotné argumentace je tedy zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy. Sám stěžovatel, ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni skutkových závěrů jeho případu, a to ve srovnání s obdobnými případy posuzovanými jinými obecnými soudy. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.

Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že mu přísluší toliko posoudit, zda obecné soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za extrémní, tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. V judikatuře Ústavního soudu se ostatně uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (např. nález sp. zn. I. ÚS 42/16). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být ústavně souladným způsobem odůvodněna.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 3324/15, na který odkazuje stěžovatel, Ústavní soud rovněž konstatoval, že obecný soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat. Soud se tedy může odchýlit od předchozího rozhodnutí, zejména pokud nejde o ustálenou judikaturu, je však jeho povinností toto své odchýlení náležitě vysvětlit.

Ústavní soud ověřil, že městský soud v posuzované věci rozhodoval v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, vyšel přitom z kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Závěry obecných soudů, na jejichž základě došlo ke snížení požadované částky z důvodu sdílené újmy a odchýlení se od předchozích rozhodnutí obecných soudů, jsou řádně a logicky odůvodněny, přičemž Ústavní soud v nich neshledal porušení základních práv stěžovatele. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.