II.ÚS 2046/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2046/19 ze dne 13. 9. 2019 N 160/96 SbNU 69 K požadavku přiměřenosti při rozhodování o zabrání věci dle trestního zákoníku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky X., zastoupené JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, se sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 89/2019 ze dne 26. 3. 2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 Nt 206/2018 ze dne 10. 1. 2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 89/2019 ze dne 26. 3. 2019 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 Nt 206/2018 ze dne 10. 1. 2019 v části, kterou bylo rozhodnuto o zabrání věcí, bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelky a její právo na soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto v uvedeném rozsahu ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a ze spisu, který si vyžádal, následující skutečnosti. V rámci trestního řízení vedeného i proti J. Ž., který byl v té době jediným společníkem a jednatelem stěžovatelky, proběhla v provozovně stěžovatelky prohlídka nebytových prostor. Při ní byly Policií České republiky zajištěny a odvezeny všechny věci uvedené v protokolu o prohlídce (dále též jen "předmětné věci"). Jednalo se mimo jiné o pěstební pomůcky (např. substráty, hnojiva, květináče, ventilátory), dále o kancelářské potřeby (např. obálky, mechanický děrovač), kuřácké pomůcky (např. cigaretové filtry, popelníky) a další věci (např. reklamní letáky, finanční hotovost, účetnictví). Státní zastupitelství v trestním řízení navrhovalo propadnutí předmětných věcí dle § 70 trestního zákoníku. V průběhu trestního řízení přestal být J. Ž. společníkem a jednatelem stěžovatelky, tím se stala jiná osoba. J. Ž. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 58 T 2/2015 ze dne 19. 10. 2017 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 4/2018 ze dne 13. 3. 2018 uznán vinným z přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, neboť jako společník a jednatel stěžovatelky nabízel prostřednictvím internetového obchodu "kompletní sortiment zboží používaný k nelegálnímu pěstování rostlin konopí", za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody o výměře 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 4 let. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 během hlavního líčení dne 19. 10. 2017 vyhlásil usnesení, že se podle § 230 odst. 2 trestního řádu vyhrazuje rozhodnutí o ochranném opatření o předmětných věcech do veřejného zasedání. Obvodní soud ve veřejném zasedání dne 10. 1. 2019, kterého se zúčastnil i zástupce stěžovatelky, rozhodl napadeným usnesením podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku o zabrání více než 228 položek - věcí specifikovaných v napadeném usnesení, neboť tyto předměty společně vytvářejí "soubor věcí pro vybudování funkční pěstírny konopí" a "existuje důvodný předpoklad, že by [...] mohly sloužit ke spáchání zločinu [...] a zároveň tyto věci jako soubor mohou ohrožovat bezpečnost zejména lidí a jejich zdraví". Podle obvodního soudu nebylo od počátku trestního řízení pochyb, že zabírané věci vlastní stěžovatelka, nikoliv odsouzený J. Ž. Podle obvodního soudu lze dle § 230 odst. 1 ve spojení s § 239 odst. 1 trestního řádu ochranné opatření v podobě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty ve veřejném zasedání uložit jiné osobě než obžalovanému pouze za podmínky, že to navrhne státní zástupce. Ačkoliv státní zástupkyně v obžalobě podle obvodního soudu nesprávně navrhla propadnutí věci, dle obsahu je v souladu s § 59 odst. 1 trestního řádu možné tento návrh posoudit jako návrh na zabrání věci. Obvodní soud současně rozhodl dle § 80 odst. 1 trestního řádu o vrácení dvou notebooků odsouzenému. 3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, a to jednak pro nezákonnost konání veřejného zasedání, ve kterém bylo o zabrání předmětných věcí rozhodnuto bez návrhu státního zástupce, a dále z důvodu, že pro zabrání těchto věcí nebyly splněny podmínky ve smyslu § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, jelikož se podle ní nejedná o věci ohrožující bezpečnost lidí, majetku či společnosti a ani nehrozí, že by mohly sloužit ke spáchání zločinu. Městský soud v Praze napadeným usnesením stížnost zamítl jako nedůvodnou. K námitkám stěžovatelky k zabrání věcí odkázal na argumentaci obvodního soudu a zdůraznil, že zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku může být vysloveno nejen u věci, která sama o sobě nebo po provedených úpravách je schopna ohrozit bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti, ale i u jiných předmětů, jež sice samy nepředstavují takové ohrožení, avšak ze zjištěných skutkových okolností vyplývá nebezpečí, že budou sloužit ke spáchání zločinu. Ani z hlediska procesního se městský soud neztotožnil s námitkami stěžovatelky. Městský soud uvedl, že obvodní soud si dle § 230 odst. 2 trestního řádu vyhradil rozhodnutí o ochranném opatření do veřejného zasedání, s ohledem na toto ustanovení ve spojení s § 239 odst. 1 trestního řádu tak nebylo třeba, aby ve veřejném zasedání státní zástupce předložil návrh na zabrání věcí. II. Argumentace stran 4. Podle stěžovatelky bylo napadenými usneseními porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 5. V hmotněprávní rovině se námitky stěžovatelky opírají o nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 492/18 ze dne 3. 4. 2019 (N 54/93 SbNU 229), v němž bylo stížnosti týkající se dle stěžovatelky obdobné věci částečně vyhověno. Stěžovatelka poukazuje na základní právní princip vyplývající z Listiny, dle něhož je zásah do základních práv a svobod obecně přípustný jen za podmínek stanovených zákonem a takovým způsobem, aby byla práva dotčených osob šetřena v maximální možné míře. Tím spíše by dle stěžovatelky měla být tato práva šetřena ve chvíli, kdy jde o práva osob, které nejsou trestně stíhané. Před vydáním ochranného opatření tak mělo být zváženo, zda stejného cíle nelze dosáhnout jiným způsobem s menším zásahem do práv dotčených osob, jak se ostatně upozorňuje i ve zmiňovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 492/18. Namísto zabrání věcí dle § 101 odst. 1 trestního zákoníku mohl soud podle mínění stěžovatelky uložit jinou povinnost dle § 101 odst. 4 trestního zákoníku, touto možností se ovšem soudy vůbec nezabývaly. Stěžovatelka nesouhlasí s důvodem zabrání věcí, jelikož podle ní neohrožují bezpečnost lidí, majetku ani společnosti a nehrozí, že budou sloužit ke spáchání zločinu. Původní společník a jednatel stěžovatelky odsouzený za přečin šíření toxikomanie již dlouho není v žádném personálním propojení se stěžovatelkou a nelze bez dalšího presumovat, že by nový vlastník a jednatel stěžovatelky spáchal s vrácenými věcmi zločin. Naprostá většina zabavených věcí v celkové hodnotě několika milionů korun je určena k pěstování jakýchkoliv rostlin (zemina, hnojiva, světelné zdroje apod.) či se jedná o kancelářské potřeby (mechanický děrovač, USB flash disk), jde tak o běžně dostupné věci. Policie České republiky zajistila (a soud později zabral) fakticky všechny předměty nacházející se v prodejně stěžovatelky včetně účetnictví, což pro ni znamenalo nemalé finanční obtíže, dluhy u dodavatelů a v podstatě konec jejího podnikání. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud jí není možné vrátit všechny zabrané věci, je rozhodně možné z nich vyčlenit celou řadu, jež jí vrátit lze, neboť nemohou jednotlivě ani v souboru představovat jakékoli riziko ve smyslu § 101 odst. 1 trestního zákoníku. 6. Z procesněprávního hlediska stěžovatelka upozorňuje na to, že obvodní soud podle ní nařídil veřejné zasedání a rozhodl o zabrání věci bez zákonného podkladu. Podle § 230 odst. 2 a 3 trestního řádu může soud vyhradit rozhodnutí o ochranném opatření do veřejného zasedání mimo hlavní líčení, pouze pokud potřebuje k rozhodnutí provést ještě další dokazování, které nemůže být provedeno ihned, přičemž takto postupovat lze v případě, že se jedná o věci nenáležící obviněnému, pouze na návrh státního zástupce. Stěžovatelka namítá, že usnesení o vyhrazení rozhodování do veřejného zasedání jí nebylo řádně oznámeno, soud ve veřejném zasedání žádný důkaz neprovedl, a především bylo o zabrání věci rozhodnuto bez návrhu státního zá