II.ÚS 2124/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2124/14 ze dne 26. 1. 2016 N 13/80 SbNU 163 Posouzení neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 2124/14 ve věci ústavní stížnosti 1. Libuše Kupkové a 2. Ing. Jiřího Kupky, zastoupených JUDr. Robertem Hošťálkem, advokátem, se sídlem Žacléřská 1040/1, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013 č. j. 19 Co 115/2013-130, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 79 500 Kč s příslušenstvím jakožto smluvní pokuty za nedodržení termínu dokončení stavby bytového domu, která byla sjednána ve smlouvě o smlouvě budoucí o převodu vlastnictví jednotek, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 33 Cdo 2871/2013-179, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013 č. j. 19 Co 115/2013-130 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 33 Cdo 2871/2013-179 byla porušena práva stěžovatelů zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovatelům nepřiznává. Odůvodnění I. Podstatný obsah ústavní stížnosti 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení ústavních principů zakotvených v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejich práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces, zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatelé spatřují namítané porušení výše uvedených ústavních principů a svých základních práv v několika aspektech týkajících se jak procesního postupu obecných soudů, tak samotného způsobu posouzení významné otázky pro nyní projednávaný případ, a to otázky (ne)platnosti "smlouvy o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví jednotek" (dále jen "smlouva o smlouvě budoucí" anebo "smlouva"), uzavřené dne 15. 5. 2007 mezi stěžovateli a společností ARIPUANA, a. s., (dále též jen "žalovaná"). Stěžovatelé především nesouhlasí s právním názorem městského soudu, obsaženým v ústavní stížností napadeném rozsudku a následně aprobovaným Nejvyšším soudem v ústavní stížností rovněž napadeném usnesení, na jehož základě byla předmětná smlouva o smlouvě budoucí shledána neplatnou ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, neboť v rozporu se zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v ustanovení § 6 odst. 1 vymezenými obligatorními náležitostmi smlouvy o převodu vlastnictví jednotky, obsahuje zcela obecné a neurčité stanovení spoluvlastnického podílu stěžovatelů na společných částech domu. V důsledku toho se tak i stěžovateli původně uplatněný žalobní nárok ze smluvní pokuty za prodlení s dokončením stavby domu stal nedůvodným, neboť důsledky neplatnosti předmětné smlouvy o smlouvě budoucí se vztahují i na ujednání o smluvní pokutě. S tímto právním závěrem stěžovatelé v ústavní stížnosti velmi obsáhle polemizují, přičemž jednak (primárně na úrovni podústavního práva) zpochybňují způsob interpretace samotného obsahu předmětné smlouvy o smlouvě budoucí, především relevantních ustanovení ve vztahu k vymezení převodu spoluvlastnických podílů na společných částech domu (zejména čl. 2.4; čl. 3.1 a čl. 3.2 - viz níže), ze strany městského soudu a jím přijaté stanovisko o rozporu těchto ustanovení se zákonem č. 72/1994 Sb., jednak namítají jeho rozpor s právními závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 [(N 84/37 SbNU 157), rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz], dle něhož je "základním principem výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady". 3. Uvedený závěr městského soudu o neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí (tedy i ujednání o smluvní pokutě) tak dle stěžovatelů porušuje celou řadu "základních (ústavních) principů právního státu", mezi něž řadí princip smluvní autonomie stran, zákaz formalismu, princip spravedlnosti, zákaz obhajování zřejmé nespravedlnosti, princip ochrany dobré víry, princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost, princip priority občana před státem, princip legality a předvídatelnosti, zásadu "co není zakázáno, je dovoleno", zásadu pacta sunt servanda a hlavně princip zdravého rozumu, což v obsahu ústavní stížnosti, s oporou v závěrech citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03, podrobněji rozvádějí. Na základě výše uvedeného tak stěžovatelé konstatují, že městský soud a Nejvyšší soud výkladem ustanovení § 6 zákona č. 72/1994 Sb. dospěly k závěru, že "zákonné náležitosti pro smlouvu o převodu jednotky působící erga omnes mají být použity i pro případ smlouvy o smlouvě budoucí o výstavbě a následném převodu jednotky působící pouze inter partes, a to i v případě, že tyto náležitosti objektivně splněny být nemohou (přesné podíly na společných částech domu nelze zjistit před vybudováním domu)". Stěžovatelé jsou nadto toho názoru, že výše uvedeným výkladem se obecné soudy "po praktické rovině odmítly zabývat předmětem sporu s odůvodněním, ze kterého vyplývá, že nelze sjednat smluvní pokutu za prodlení s dokončením domu ve smlouvě o smlouvě budoucí o převodu jednotky, pokud není dům již vybudován". K tomu prý došlo navíc v situaci, kdy "sjednání smluvní pokuty za prodlení s dokončením domu bylo mezi účastníky před soudem prvního stupně zcela nesporné". 4. Namítanou protiústavnost řízení před obecnými soudy, a tedy porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelé spatřují zejména v porušení zásady kontradiktornosti řízení a zásady koncentrace řízení v rámci procesního postupu městského soudu, který nepřípustně a v rozporu jak s ustanovením § 118b občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tak i se závěry judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, z něhož vyplývá, že "soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti dozví procesně korektním způsobem. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral, a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků") v odvolacím řízení (po více než dvou letech) připustil a následně shledal za důvodnou odvolací námitku žalované ohledně absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o smlouvě budoucí pro její rozpor se zákonem č. 72/1994 Sb., ačkoliv tuto skutečnost žalovaná před soudem prvního stupně netvrdila, a nečinila ji tedy jakkoliv spornou. II. Vyjádření účastníků řízení 5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze Nejvyšší soud, který se ve svém vyjádření předně odmítá věcně zabývat všemi námitkami stěžovatelů, zpochybňujícími věcnou správnost uvedených právních závěrů, příp. úplnost skutkových zjištění, neboť tak neučinil ani v průběhu dovolacího řízení, a to z toho důvodu, že stěžovatelé ve svém dovolání neuplatnili jediný způsobilý dovolací důvod. Nadto je Nejvyšší soud toho názoru, že řada námitek, resp. způsob interpretace právních závěrů obecných soudů ze strany stěžovatelů, je účelová a zavádějící. Naopak je toho názoru, že rozhodnutí městského i Nejvyššího soudu, založená na závěru, že předmětná smlouva o smlouvě budoucí je neplatná z důvodu nedostatečně určitě vymezeného předmětu, "navazují na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která obstála i v rovině ústavněprávní (judikatura je specifikována v odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí)". 6. Společnost ARIPUANA, a. s., (žalovaná v původním řízení) se k výzvě Ústavního soudu (kde byla upozorněna, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít Ústavní soud za to, že se vzdala postavení vedlejšího účas